Zkušenosti z Afghánistánu by se měly stát součástí širší analýzy

Základna českých vojáků v afghánské provincii Vardak | foto: OMLT Vardak

Do mise jsme vstoupili vysláním polních nemocnic v roce 2002. Již před tím byla projednávána naše možná účast speciálních sil na misi Trvalá svoboda, což bylo představiteli USA oceněno, nicméně i pro naši nepřipravenost a malé zkušenosti bylo odmítnuto a odsunuto až na rok 2004 s další rotací v roce 2008. Protože jsme působili i v této misi, není možné oddělit naše působení jen na vlastní misi ISAF a spíše je vhodnější sjednotit blížící se závěr našeho působení v Afghánistánu na obě mise a komplexně tak přistupovat k závěrečnému vyhodnocení.

Česká armáda celkem do Afghánistánu vyslala poměrně široké spektrum jednotek – od bojových, odborných přes jednotky logistické po jednotky podílející se na obnově válkou zničené země. Dosud vyslala Česká republika do této oblasti téměř osm tisíc vojáků, přičemž toto číslo není konečné.

Pro některé velitele a jednotky toto působení nebylo něčím neznámým. Tradičně naši zdravotníci v polních nemocnicích znali problémy takového nasazení, a i když každý region a s ním spojený konflikt má své rysy, přece jenom se dá mnoho věcí odvodit ze zkušenosti. Zkušení vojáci z útvarů pozemních sil, nejvíce bezesporu od 4. brigády rychlého nasazení se rovněž poměrně rychle adaptovali na podmínky tohoto regionu. Pravděpodobně největší díl zkušeností přinesly zpět do vlasti kontingenty speciálních sil a vrtulníkové jednotky.

Především pro 6. skupinu speciálních sil to bylo první komplexní nasazení, které bylo první v takovém rozsahu a s takovými úkoly. V minulých misích nebylo možné a ze strany našich spojenců ani požadované, aby naši vojáci – příslušníci speciálních sil v misích (především na Balkáně) působili. Tady se stali rovnocennými partnery, a to partnery velmi respektovanými.

Letectvo dostalo příležitost v podobě vyslaných jednotek vrtulníkového letectva, poprvé působící v tak složitých podmínkách, jakým je složitá bezpečnostní situace a samozřejmě též terénní a povětrnostní podmínky. I když vrtulníková základna letectva vyslala v několika rotacích svoje vrtulníky s malými podpůrnými jednotkami do mise IFOR/SFOR v Bosně a Hercegovině, přece jenom prostředí Afghánistánu je významně odlišné. Výcvik pilotů musel být soustředěn na létání ve vysokohorských podmínkách a v prašném prostředí, na logistickou podporu a na techniky byl kladen značný tlak na preciznost práce. Jakákoli chyba se mohla vymstít s možnými tragickými následky. Nakonec se nepodařilo vyslat do této mise transportní letoun CASA 295 pro všeobecně známé problémy.

Určitým pochybením se může zdát působení našeho týmu vojenské policie, který byl vyslán z útvaru speciálních operací vojenské policie – SOG. Nemá dnes smysl debatovat o tom, co se vlastně v dalekém Afghánistánu odehrálo. Jisté je, že jednotka svůj úkol nesplnila a že je nutné z tohoto případu vyvodit závěry. Tím řešením ale určitě nebylo pozdější rozpuštění "SOGu" a tedy z větší části vyhození investic do útvaru vložených. Co je podle mého názoru nutné, je vzít si tuto zkušenost k srdci, a pochopit, že je nezbytné předem přesně definovat úkoly, pro které je jakýkoli útvar budován, jak je začleněn do celkového kontextu ve struktuře ozbrojených sil a jak má být postaven velitelský sbor, včetně jeho kariérního růstu. V tomto případě se tak nestalo. Jako důsledek chyb se již v počátku profilovalo neformální křídlo, které převzalo rozhodování v jednotce, což muselo zákonitě ve složitých podmínkách vyústit v konflikt, jehož závěr již všichni známe.

Nehledě na to, co jsem uvedl, drtivá většina vojáků všech hodností a zařazení splnila očekávání a do armády přinesla obrovskou sumu zkušeností. A to nejenom pro přípravu jednotek a útvarů, změny v jejich struktuře a vybavení. Významnější jsou hluboké změny v přístupu velitelů všech stupňů ke svému povolání. I když to nedávají moc najevo, hodnota lidského života a přístup k řešení osobních problémů je jiná. Velitelský sbor, který prošel podmínkami v Afghánistánu, ví, jak důležitá je soudržnost kolektivu vojáků, přímé a otevřené vztahy a vzájemná důvěra. To vůbec neznamená ustupovat od nároků. Právě naopak. Nesmí se ale dělat rozdíly mezi "vojínem a generálem".

Velký krok udělala i logistika armády. Přesné a předvídavé plánování potřeb bylo a stále je zásadním předpokladem pro úspěšné splnění všech úkolů v misi. I přes některé běžné problémy, neznám případ, kdy by byla schopnost nasazených jednotek omezena z důvodu nezajištění nezbytné logistické podpory. A to je důležité. Žádná bojová operace nemůže splnit své cíle bez odpovídající podpory, která začíná detailním plánováním a končí dodáním všeho potřebného na určené místo.

Není ale vše tak růžové. Vedle velitelů a vojáků v Afghánistánu jsou důležitým kolečkem soukolí politici a funkcionáři ve vedení odpovídajících ministerstev v ČR a samozřejmě i generální štáb.

V této úrovni je třeba říct, že není vše v souladu s tím, co naše zkušenosti v Afghánistánu přinesly. Předně je zřejmé, že se situace v Afghánistánu ne úplně stabilizovala a že po odchodu vojsk NATO a jejich spojenců bude pro režim presidenta Karzáího obtížné udržet kontrolu nad vlastním územím. Situace na Středním východě a Severní Africe také není příznivá. Vystupování politiků, kteří navštívili kontingent našich vojáků, bylo a je zpravidla emoční, plné slibů a ocenění toho, co vojáci pro prestiž ČR daleko od našich hranic dělají. Po návratu se rétorika mění, v praktické realizaci se tlak domácích problémů odráží na reálném snižování obranného rozpočtu, který brání dalšímu významnému rozvoji ozbrojených sil a vede k celkovému snižování počtu vojáků nasaditelných do zahraničních operací.

Mimo to se velmi často tato perioda boje za vyšší bezpečnost euroatlantického prostoru vysvětluje jen jednostranně a přeceňuje se význam tohoto období. To vedlo k nevyváženému rozvoji armády a jejímu vyzbrojování. Boj s terorismem je chápán spíše jako boj s izolovanými bojůvkami teroristů, na které stačí týmy speciálních sil, bezpilotní prostředky a letadla. To je ovšem zásadní omyl a bez hlubokého chápání toho, co se odehrávalo na Balkáně, Iráku, nyní v Afghánistánu a toho co se dělo a děje v Sýrii, Palestině a v Severní Africe se naše zkušenosti z účasti v misích v Afghánistánu smrsknou na zkušenosti taktické úrovně, tedy jen to, co si přinesli naši velitelé a vojáci jako zkušenost z vedení operace.

Zásadní by mělo být, že budeme zase o něco lépe chápat mozaiku strategických pohybů na poli mezinárodní bezpečnosti, jejíž součástí je i Česká republika, a to že terorismus nemusí být jen ony bojůvky teroristů. Konflikt v Sýrii je toho příkladem. To je i problém definice priorit pro rozvoj armády. Má být armáda svým jádrem vyvážená, založená na pozemních silách a veškeré ostatní složky podřídit k podpoře tohoto jádra s tím, že v některých oblastech budeme budovat unikátní kapacity – např. v ochraně proti zbraním hromadného ničení?

Bude armáda vůbec schopna v odpovídající úrovni vysílat kompaktní bojové skupiny založené na vševojskových mechanizovaných brigádách, nebo jen účelově poskládané kontingenty, maximálně založené na praporech? Často si nedokážeme ani vysvětlit, co je to vlastně obrana vlastního území. Dodnes nejsou vyřešeny základní otázky aktivních záloh a zásady mobilizace pro nejhorší scénář jsou jen na papíře, ale praktická realizace, včetně materiální podpory jen velmi slabá. Snižování počtů v rezortu obrany se odehrává více na straně bojových svazků a útvarů než v nadstavbě armády a civilně správní části ministerstva obrany. Ještě v roce 2012 bylo podle dokumentu předloženého na bezpečnostní radu státu – stav ke 26.9.2012 - byl přebytek civilních zaměstnanců o 607, naproti tomu armádě k naplněnosti chyběly tisíce.

Budoucí rozsáhlý konflikt, kterému se všichni snažíme vyhnout, se odehraje na dvou frontách. Ta první velmi pravděpodobně na Blízkém východě. Ta druhá, mnohem složitější na území evropských států, Česká republika nebude výjimka.

Nejenom naše zkušenosti z Afghánistánu, ale i z misí předešlých, ty na evropském území nevyjímaje by, měly být podrobeny analýze, která by se měla výrazněji promítnout do naší bezpečnostní politiky, budování armády a ostatních bezpečnostních složek ČR.

armádní generál (v záloze) Jiří Šedivý