Blogy

Česká armáda se zapojuje do většiny misí NATO. Závazky Alianci jsou však mnohem širší. | foto: Lubomír Světnička, natoaktual.cz

Vstup do Severoatlantické aliance byl bezesporu zásadním krokem, který zakončil období tápání a nejistot, jež trápily Českou republiku bezprostředně po roce 1993. Nejasné zapojení České republiky do bezpečnostních struktur v počátku devadesátých let minulého století bylo velkým problémem nejenom pro Českou republiku, ale i pro ostatní post-socialistické státy ve Střední Evropě. Rozpadající se Sovětský svaz a válka na Balkáně nutily nejenom nás k rychlému a efektivnímu řešení. Tím spíš, že rozdělení Československa neposílilo naše (české) postavení, ale právě naopak oslabilo, i když řada formálních hodnocení mluvila a mluví o opaku. Přizvání České republiky spolu s Polskem a Maďarskem ke vstupu do NATO na summitu v Madridu 1997 bylo tím nejoptimističtějším a zároveň nejoptimálnějším řešením.

Následující dva roky nebyly vůbec jednoduché a ani zdaleka se netýkaly jen armády, jak se v počátku mnohým zdálo. Splnit minimální vojenské požadavky bylo sice důležité, nicméně mělo dojít k přípravě celé společnosti, a to především v té nejvyšší politické úrovni. Celé období naší přípravy a následných několik let bylo poznamenáno velkou pozorností všech vrstev společnosti k oblasti bezpečnosti, velkými ideály, ale i nic neříkajícími proklamacemi a závazky, jak se později ukázalo, od kterých jsme velmi rychle ustoupili.

Schválili jsme "Národní obrannou strategii" (usnesení č. 177 z 26. března 1997) a "Záměr koncepce výstavby AČR do roku 2000 s výhledem do roku 2005" (usnesení č. 178 z 26. března 1997) - dokumenty, které byly podkladem pro zahájení skutečně cílené přípravy České republiky na nadcházející členství v NATO. Rozhodující byl ovšem přijatý ústavní zákon č. 110/1998 Sb., o bezpečnosti České republiky, a další návazné zákony branné legislativy, které vytvořily jasný rámec našeho dalšího snažení. Tím ovšem končí stabilita, kterou jsme od našeho vstupu do NATO očekávali. Následná "Koncepce výstavby AČR do roku 2000 s výhledem do roku 2005", kterou vzala na vědomí vláda dne 29. června 1998 byla jen počátkem řady reforem, koncepcí a vizí, které provází armádu do současné doby a ve svých důsledcích spíš degradují schopnosti armády na místo toho, aby je zvyšovaly, i když záměr je vždy chvályhodný. Koncepce výstavby profesionální Armády České republiky a mobilizace ozbrojených sil České republiky, která byla schválena 13. listopadu 2002, měla být hned počátkem roku následujícího přepracována a tím zahájila následnou řadu několika dalších reformních, koncepčních a transformačních dokumentů.

Zásadním problémem je nestabilita obranného rozpočtu, který od roku 2002, kdy jsme deklarovali svoje odhodlání vyčleňovat 2 % HDP na obranné výdaje, vykazuje jen klesající tendenci. Od počátku to byl problém, nicméně v prvních letech i přes problémy, které byly vyvolány povodněmi, se výdaje držely blízko hranice 2 %, což zajišťovalo alespoň částečné koncepční kroky ve výstavbě armády. Bohužel zároveň s tím začal trvalý trend snižování obranného rozpočtu. V roce 2002 jsme vyčlenily 2,23 % HDP, o pět let později 1,55 %, o deset let později 1,10 % a v tomto roce 1,08 %. Tím jsme se jako ČR dostali téměř na samé dno pořadí států Severoatlantické Aliance.

Naše členství v NATO mělo a bezesporu má pozitivní vliv na Českou republiku, stejně jako ČR byla a je přínosem pro Severoatlantickou alianci.

Česká republika se aktivně podílela a podílí se i v současnosti na zahraničních misích NATO, a to především v Bosně a Hercegovině a Kosovu a nyní stále v Afghánistánu. Naproti tomu naše působení v Iráku bylo zejména v počátku spojeno s nejasným a pro naše spojence ne úplně srozumitelným postojem k tomuto konfliktu a účasti ČR v něm. Celkově je ale Česká republika aktivním a dovolím si tvrdit, že i úspěšným členem NATO při plnění těchto spojeneckých závazků. Nelze nepřipomenout i naše působení k ochraně vzdušného prostoru pobaltských republik.

Zásadním problém ovšem vidím v poklesu zájmu politické reprezentace o problematiku bezpečnosti a s tím související záležitosti.

Příkladem je plnění našich závazků, které jsme slavnostně slíbili na Pražském summitu NATO v roce 2002.

Z většiny závazků Česká republika postupně ustupovala nebo je jejich plnění silně omezeno, nebo dříve vložené investice do "závazku" zastarávají a z pozice ustupujeme. Politická reprezentace přeceňuje naše působení v zahraničí a považuje české jednotky, dnes v Afghánistánu či Mali, za výkladní skříň armády. Hlavním silám armády – tedy těm, které plné své povinnosti v přípravě a výcviku "doma" - je věnována jen malá pozornost. Svědčí o tom relativně velká četnost návštěv politiků u jednotek a útvarů v zahraničí, ale jen velmi sporadický zájem o návštěvy a jednání s vojáky u útvarů v republice. Ve spojení s nepochopením toho, že základem nejsou vojska v zahraničí, ale armáda v ČR, omezováním rozpočtů MO ČR a s tím spojená dlouhodobá nestabilita vede armádu nerovnoměrnému rozvoji. Neúměrně je preferována role speciálních sil, přičemž jejich použití se míjí s jejich původním určením.

Armáda při tak malém rozpočtu má neúměrně velké letectvo a v tomto trendu bude pravděpodobně pokračovat. Pokud ano, pak by měla být zhodnocena role všech základních systémů letectva – nadzvukových letadel Gripen, podzvukových L-159 (pokračovat v projektu bitevníků, nebo L-159 využívat jen jako cvičná letadla, a to i s ohledem na nedokonalosti bitevníků a na nově požadované schopnosti letadel Gripen pro použití i proti pozemním cílům). Na stole je koncepce vrtulníkového letectva se závěrem nákupu nových vrtulníků a dopravního letectva s nelogickým závěrem jakkoli zdůvodněným, koupit další Airbus místo malých letadel k náhradě přesluhujících "Jaků" a "Challengera". Velká část investic v důsledku nezvyšuje základní schopnosti armády. Je nutné také ukázat na fakt, že rezort MO nepracuje s počtem miliard, o kterých bez rozdílu všichni politici mluví jako o financích alokovaných do obrany. Z loňských přibližně 43 mld. Kč bylo 7,5 mld. Kč věnováno na důchodové zabezpečení důchodů vojáků z povolání. Rezort MO tak skutečně využil pro obranu ČR necelých 36 miliard Kč. Zbytek ministerstvem jen "protekl". Je tomu tak každý rok.

Pro nedostatek financí doslova stojí projekty pozemních sil a logistiky. Jen pomalu postupuje přezbrojování ručními zbraněmi, není dokončeno přezbrojení kolovými obrněnými transportéry, přezbrojení pásovými transportéry je odloženo, nebylo ani zahájeno přezbrojení dělostřelectva, ženijního vojska, útvary chemického vojska potřebují komplexní modernizaci, výstrojní sklady zejí prázdnotou. Armádě chybí finance na udržování infrastruktury, dodnes nebyly dokončeny všechny redislokační rozhodnutí, která byla učiněna v reformě z roku 2002. Po určitou dobu byl dokonce zastaven nábor do armády.

Výčet problémů není jednoduchý a bohužel poměrně dlouhý. V dalším plánovacím období bude muset Česká republika informovat partnery v Severoatlantické alianci o snížení svých závazků, které byly v minulých letech deklarovány.

Výčet není příliš optimistický. Armáda se výrazně změnila, ale pracuje ve velmi složitých podmínkách. Vojáci by si zasloužili více pozornosti politiků a měli by se více zabývat základními otázkami bezpečnosti státu. Dějiny se nezastavily rokem 1989, ale "kráčí dál". V závěru dva citáty z knihy "O válečném umění" čínského stratéga Mistra Suna:

1. Nespoléhej, že nepřítel nepřijde,
   ale spoléhej na svou připravenost;
   Nespoléhej, že nepřítel nezaútočí,
   ale spoléhej na svou nenapadnutelnost.
2. Jsou-li otupeny zbraně, ochabne–li horlivost vojáků,
   tvé síly vyprchají, prostředky vyschnou,
   načeš ostatní knížata využijí tvé nouze a povstanou
   a ani největší mudrc nenapraví co se už stalo.

Jiří Šedivý
autor je bývalý náčelník generálního štábu Armády ČR