Blogy

Bezpečnost státu není jen záležitostí armády ale nás všech

Žádná z minulých vlád, ani ta současná, neměla ve svém programu devastaci armády do té míry, že ztrácí schopnost plnit svoji roli. Pokud se tomu tak děje, je na vině nejenom ministr obrany. Ministr Vondra protože neuspěl u svých kolegů ve vládě, informoval v minulém týdnu o stavu armády obranný výbor – který je určen k tomu, aby se této sféře přímo věnoval. Mj. národy (společenství národů) zakládají státy z několika důvodů. Jedním z nejdůležitějších je obrana obyvatel proti vnějšímu nepříteli. Proto je -ne právem politiků všech oblastí se otázkám bezpečnosti vyjadřovat ale základní povinností se jí se vší vážností věnovat.

Do politiky urážky nepatří

Je běžné, že politici používají nekompromisní výrazy, ale také patří k dobré politické kultuře že se neuráží a nejsou vulgární. Proto jsou nepřijatelné výroky ministra financí Kalouska na adresu svého kolegy ministra obrany jenom proto, že upozornil na silně negativní tendence v armádě a na možné dopady redukce armádního rozpočtu. Vedle degradace zmíněné slušnosti jsou projevy takového typu svědectvím i jiného druhu. Je obecně známé že ten kdo se uchyluje ve vzájemném vztahu k urážkám a vulgarizmům ztrácí kontrolu nad věcmi které řídí. Může to být z několika důvodů. Jen věřím, že pan Kalousek neztrácí kontrolu nad věcmi, za které přímo ve vládě odpovídá. Dopady redukce financí armády mohou být přímo či zprostředkovaně hodně citelné a vůbec se nemusí bezprostředně projevovat ve sféře bezpečnosti. Moc státu spočívá na třech pilířích – politice, ekonomice a kvalitě ozbrojených sil. Neschopnost prosazovat své národní zájmy, zpravidla kombinací všech třech schopností, má za následek dříve či později když ne kolaps, snížení hodnoty státu určitě.

Máme vůbec ambice?

Často se mluví o ambicích ČR, které jsou uvedeny v relevantních strategických dokumentech. Protože jsem první verzi formuloval společně s plukovníkem Kunešem a později předložil tehdejšímu náměstkovi MO Jaromíru Novotnému, znám pozadí jejich vzniku a dodnes mám výhrady k tomu, jak jsou ambice interpretovány. Z pohledu tehdejšího vedení generálního štábu to bylo minimum, které zřetelně uvedlo, jaké kapacity má mít armáda pro vedení operací v zahraničí. V debatách o tom, jak tomuto vymezení schopností budeme říkat, jsem akceptoval slovo „ambice“, i když plně nevyjadřovalo podstatu věci. Tak jak se dnes ambice interpretují je jen část povinností, které musí naše ozbrojené síly plnit. Nejvyšší ambicí nemůže být jen vyslání vojsk do operace v zahraničí, ale nejvyšší ambicí je zajistit suverenitu ČR a ochranu jejích obyvatel. A je jedno, zda tuto roli bude armáda plnit v dalekém zahraničí, nebo stíhacím letectvem nad územím ČR, nebo vojenskými rozvědčíky kdesi v nepřátelském prostředí. Nemalý úkol musí být i přímá obrana obyvatel ČR na jejím území nebo pomoc při živelních nebo průmyslových katastrofách, kdy ostatní složky integrovaného záchranného systému již nemají kapacity.

Zmrzačená armáda takovouto ambici může jen stěží naplnit. Důvodem je politický nezájem o problematiku bezpečnosti obecně. Vzdělání politických špiček v této oblasti ale bohužel i nezájem do ní proniknout se odráží v podceňování vládou přijímaných koncepčních a strategických dokumentů a jejich následné znehodnocování škrty v rozpočtu. Když nic jiného, každý přerušený projekt je zpravidla ztráta finančních prostředků vložených na počátku. Přičemž každý dobrý manažer ví, že nejdražší je lidská práce a úsilí vložené do nedokončených projektů. A to proto, že to co lidé dělali několik měsíců, přišlo zbytečně vniveč a nebyla vykonána práce, která při dobrém rozhodnutí mohla být užitečná. Už dávno armáda z uvedených důvodů ztratila „momentum“ svého reformního snažení a jak vedení ministerstva, tak armády jen „hasí následky dalšího úderu“. V takových podmínkách se nedá koncepčně pracovat. Měli by si to uvědomit nejenom na ministerstvu obrany, ale i ostatní ministři.

I armáda musí přicházet s návrhy radikálního řešení

Vedení armády, možná i za cenu konfliktů s politiky, musí říkat i nepříjemné pravdy a dávat k dispozici dobře připravené analytické materiály, které budou podkladem pro zásadní rozhodnutí. I s ohledem na to co bylo napsáno výše, je zcela evidentní, že armáda musí být součástí řešení problému státních financí. A to jak v tom pasívním, tak aktivním pohledu. Nebylo, není a nebude to nic jednoduchého i s ohledem na řadu skutečných i domnělých korupčních kauz na ministerstvu obrany.

Nedávno jsem uvedl, možný obsah analýzy, kterou by mělo ministerstvo obrany v součinnosti s ministerstvem zahraničních věcí udělat. Je zřejmé, že republika ani zdaleka nebude v tak bezpečném prostředí, jak se nachází dnes a že nadchází doba mnohých bezpečnostních komplikací. Ostatně na většině konferencí zaměřených k této problematice se o tom zřetelně mluví. Přesto máme ještě čas na to, abychom učinili některé kroky, které umožní přežít dramatické snížení rozpočtu, tohoto roku a dalších let. Na konci ovšem musí být perspektiva opětovného růstu.

Bylo by vhodné definovat, které útvary bude skutečně potřeba s ohledem na závěry navrhované analýzy a které mohou být na několik let utlumeny. I když to odporuje ne příliš moudrým názorům na hodnostní pyramidu, pro budoucí obnovení jejich schopností by měly být vytvořeny „jádra“ štábů útvarů a velitelství jednotek a vycvičenost jednotek udržovat v podobě kvalitně vedených aktivních záloh. Vedení armády by mělo navrhnout omezení provozu neperspektivní techniky, nebo její úplné vyřazení. Typickým a kontroversním příkladem jsou zakonzervované L 159, staré verze protiletadlových komplexů KUB nebo bojových vozidel pěchoty apod.

Je nutné snížit počet provozovaných typů techniky a vyřadit z armády náhradní díly, včetně omezení skladovacích a opravárenských kapacit určených pro tyto typy techniky.

Armáda by měla výrazně omezit roli přepravce politických špiček a finance vkládané do tohoto úkolu převést na letectvo plnící úkoly, pro které je armáda určena.

Dojde-li k dalšímu omezení personálu, redukci velikosti velitelství, určitě to vytvoří podmínky pro další snížení rozsahu infrastruktury. Do těchto rozhodnutí ovšem nesmí zasahovat politická reprezentace regionů a státu, tak jak se v minulosti stalo např. v případě letiště Bechyně. Již dříve bylo jasné, že armáda nepotřebuje tolik výcvikových prostorů. Jestliže byl učiněn nelogický krok zrušit VVP Jince ačkoli je na jeho okraji perspektivní posádka, měl by být zrušen výcvikový prostor Boletice a další větší posádková cvičiště. Pokročilejší výcvik je možné soustředit do třech prostorů – Libavá, Doupov a Březina (Vyškov). Je samozřejmostí, že se výcvik musí ještě více převést na levnější simulátory. Evergreenem, který stojí armádu stovky milionů ročně je letiště Přerov, které přežívá jen díky politickému rozhodnutí o civilním letišti a které je v navržené podobě jen chimérou vyčerpávající již tak napjatý armádní rozpočet. Pravý opak toho co se událo s letištěm Bechyně.

Mezinárodní spolupráce

Jednou z cest je mezinárodní spolupráce, v současné době reprezentovaná projektem DAV4 (spolupráce Visegrádské čtyřky).

Armáda musí pravděpodobně přejít na jiný koncept.

Tím je flexibilní struktura postavená na provázanosti stálých – permanentních – struktur, které budou kopírovat priority ve výstavbě ozbrojených sil, s minimálními počty velitelských orgánů a útvarů připravených k okamžitému nasazení a útvarů nasaditelných po nástupu aktivních záloh. To není mobilizace ale nástup! Poměr počtu a velikost útvarů může být v zásadě opačný, než je dnes. Tedy většina nasaditelných útvarů je postavena na aktivních zálohách. Má to jeden háček a tím je kvalitní legislativa, která tento koncept umožní realizovat. Do současné doby je ale hlavní překážkou právě ministerstvo financí, které nezná jiné „koncepční“ řešení než škrty, žádné aktivní opatření podporující rozvoj. Teprve pak přichází rozvinování útvarů ve dvou časových horizontech. Ten bližší dosahovat aktivací tzv. novodobých záloh. Jenomže i tady selhala politická reprezentace při pouhém uveřejnění názoru vojáků na poněkud odlišný výklad branné povinnosti a případnou změnu zákona.

I vojáci se musí umět orientovat v ekonomice státu.

Ostatně všichni absolventi západních vysokých válečných škol mají tuto část studia za sebou. Byla obsažena ve studiu v mnohem větší míře než vlastní „vojna“. Podobně jako na jiných ministerstvech by měla být součástí kalkulací investic i otázka pro armádní plánovače – kolik se z investované koruny vrátí zpět do státního rozpočtu. Pro lepší pochopení – jak intenzivně bude zapojen český obranný průmysl (což neznamená korupci, nebo snížení kvality dodávek). Stejně se totiž chová většina našich partnerů v NATO nebo EU. To není jen věc čistě ekonomická, ale návazně i státní suverenity.

Pokud ministr Vondra spolu s náčelníkem generálního štábu Pickem cítí potřebu sdělit své obavy z negativních dopadů škrtů v armádním rozpočtu, měl by to být signál nejenom pro ministra financí Kalouska, ale i další kolegy ve vládě, aby se začali aktivně armádou zabývat a nechápali armádu jako nepohodlný přívažek, o němž si občas něco musí přečíst ve vládních materiálech. Současná situace je taková, že se bohužel namísto stabilních a koncepčních rozhodnutí přijímají krátkodobá a jednorázová řešení, které spíš situaci komplikují, než řeší a v důsledku stojí hodně peněz. Na urážky a vyhrožování není čas.
Jiří Šedivý|pondělí 16. duben 2012 19:50