S hybridní válkou máme zkušenosti

Hybridní války způsobují nepříteli četné škody, ničí ho teritoriálně, politicky a ekonomicky, ničí organizaci státu, demoralizují společnost.

Vojenské jednotky se používají zamaskovány, používají se separatistické bojůvky, dobrovolníci, žoldáci a jen části regulérní armády (koncept „matrjošky“ – komponent konvenční války je schován hluboko uvnitř. Na povrchu je nevojenská činnost. - Gen.mjr.Frank van Kappen (Hol)

Hybridní války je pojem, který se dnes skloňuje ve všech pádech, ale nikde není do současné doby přesná definice. Samotný termín je „flexibilní“ jako je „flexibilní“ jeho obsah. Je také nutné připomenout, že s tímto druhem boje jsme se pravidelně střetávali, ale neříkali jsme těmto aktivitám hybridní války, ale posuzovali velmi často izolovaně.  Až v současné době, kdy máme zkušenost z ruského pojetí hybridní války, jsme začali chápat, jak lze hybridní válku pojímat a jak ji rozvinout k „dokonalosti“.  Rusko poprvé viditelně použilo tento způsob k uchvácení Krymu a jeho anexi. Bezesporu velmi promyšleně využilo situaci na Krymu, celkové neuspokojivé situace na Ukrajině ale, a to jsme v počátku nechápali v celém rozsahu, i toho jak si sami situaci připravili, aby mohli provést svůj záměr před zraky zděšené Evropy. Zděšené Evropy ale zároveň Evropy neschopné cokoli podniknout ve prospěch Ukrajiny.  Rusko hybridní válku zahájilo mnohem dřív.  Vyslání neoznačených vojáků a techniky na Krym a později i východní Ukrajinu následovalo po řadě etap, které tomuto jasně viditelnému kroku předcházely. 

Už v době, kdy se vývoj na Ukrajině otáčel k západu a postupné demokratizaci Ukrajiny po „Oranžové revoluci“ v roce 2004. V  letech Juščenkova presidentského období a následných politických krizí Rusko postupně ovlivňovalo celou společnost i jednotlivé oblasti Ukrajiny. Již v té době bylo patrné, že byly vedeny mnohé informační kampaně, ve velkém rozsahu využíván nový fenomén – internet k ovlivňování veřejného mínění a vytváření proti demokratizačních nálad. Rusko Ukrajinu rozdělilo i rozdílným ekonomickým přístupem k regionům Ukrajiny.  I podpora Viktora Janukoviče byla a stále je součástí této války.  Recidivista Janukovič, odsouzený v roce 1967 za krádeže a v roce 1970 za těžké ublížení na zdraví byl vhodný pro tento úkol. Za jeho „vlády“ korupce dosáhla vrcholu, ale hlavně Ukrajinu postupně otáčel zpět na východ. A když udělal Janukovič chybu a chtěl podepsat asociační dohodu s EU, Rusko zasáhlo, zpočátku ekonomickými pákami, cílenými právě na ovládanou východní část Ukrajiny (dnes ji známe jako separatistické oblasti), a na Krymu využilo informačními kampaněmi vedenými jako válečné psychologické operace zpracované obyvatelstvo k legalizaci svého záměru – anexi Krymu.

Celé toto období hybridní války proti Ukrajině je tedy charakterizováno používáním politických, ekonomických a informačních nástrojů s cílem narušit integritu Ukrajiny.

Na Ukrajině se formovaly extrémní politická hnutí (např. protiruská Strana Svoboda Oleha Ťahnyboka, proruské - Organizace Jihovýchod, Veliká Rus, hnutí Trojjediná Rus…), jak protiruské, tak tak proruské z jedné i druhé strany narušovaly soudržnost Ukrajiny a zvyšovaly napětí. Po propuknutí protestů, ale i násilností tato hnutí či strany roztáčely kola násilí. Vždy a v každém případě k neprospěchu klidného řešení krize a ku prospěchu Ruských záměrů.  Následek ekonomické oslabení státu, narušení finanční stability (výrazná devalvace ukrajinské Hřivny) je významnou součástí kybernetické války. V ní Rusko využilo již dříve odzkoušenou kartu energetických surovin – plynu. Plyn pro Ukrajinu byl dražší než pro jiné evropské státy. Nekompromisní požadavek na platby za plyn předem ničí již tak narušenou schopnost Ukrajiny balancovat na propastí státního bankrotu.

Pokojné demonstrace se mění na násilné.  Euromajdan začal jako mírumilovný protest. Končil jako násilné střetnutí. Kdo začal střílet? – Nikdo neví a i přes vytvoření vyšetřovací komise to bude jen těžko objektivní závěr. Podstatné ale bylo to, že násilnosti způsobované jednou či druhou stranou byly vždy Ruskem použity jako příklad nedemokratického vývoje v Kyjevě a štěpení ukrajinské společnosti.  Pro prorusky orientovanou část Ukrajiny neustálé opakování informací o fašistických bojůvkách v Kyjevě působily a stále působí jako katalyzátor války. 

Jaká byla odezva na území separatistických oblastí? To co je v každém scénáři hybridní války – začaly se formovat vlastní, na státu nezávislé skupiny, které dohlížely na pořádek a na to, že nebudou na jejich chráněné území pronikat „fašistické bandy“. Ty se později rozrostly na ozbrojené skupiny. Máme v paměti kvalitativní skok, kdy se hybridní válka stává válkou viditelnou, ale zároveň neuchopitelnou. Ozbrojené skupiny mají zbraně, které nelze běžně v civilním prostředí sehnat. Po několika kusech až po hromadné dodávky se podporuje další etapa hybridní války. V případě Ukrajiny se Rusku podařil „husarský kousek“. Velká část útvarů policie i armády na území východní Ukrajiny odevzdala zbraně, i ty těžké, separatistům. Tak bylo především v úvodní části 2. etapy války proti Ukrajině téměř nemožné rozlišit, které zbraně jsou původně ukrajinské a které bez označení byly dodány z Ruska. Jak docházely separatistům síly, stále více „ruských turistů“ v polních uniformách, ale bez označení příslušnosti ke státu a útvaru přijíždělo na Ukrajinu ve svých vozidlech (tancích, obrněných vozidlech) strávit svoji krátkou dovolenou válčením s regulérní ukrajinskou armádou. Dnes je více než jasné, že se jednalo o přímou podporu separatistů Ruskem. Nemožnost přesné identifikace a zároveň nepokrytého lhaní představitelů Ruska o skutečnosti přivedlo mezinárodní společenství do téměř neřešitelné situace. Je v této hybridní válce Rusko agresorem nebo ne? Víme, že ano, ale nevíme jak tento fakt pojmenovat.

Učebnicový příklad, poněkud odlišný od východní Ukrajiny byla anexe Krymu. Rusko formálně nepřekročilo počet vojáků podle dohody rozmístěných na Krymu, tisíce z nich a další přímo z Ruska bez označení ovládly za podpory zmanipulované většiny obyvatelstva ve velmi krátké době celé území Krymu. Následně připraveným všelidovým hlasováním Putin anexi Krymu legalizoval. Dnes není pro mezinárodní společenství problém Krym, ale jen separatisté na východě Ukrajiny. S Krymem jsme se smířili. Tuto část hybridní války Ruska proti Ukrajině Rusko vyhrálo.

Nikdo nikomu válku nevyhlásil, a přesto proběhla a má své vítěze a poražené. 

Protože jsme na ni nebyly připraveni, neuměli jsme reagovat včas na šachovou partii, kterou rozehrál Putin.

Je cílem jen Ukrajina? Ne. Bývalý Putinův poradce Illarionov  upozornil na to, že Gruzie, Ukrajina, Bělorusko, pobaltské státy a Finsko jsou země, které Putin považuje za své. Již delší dobu bezpečnostní experti vyjadřují obavy z možné destabilizace pobaltských republik. V Lotyšsku je 26,9%, v Estonsku 25% Rusů. V hlavních městech je koncentrace vyšší. Např. v Rize (Lotyšsko) je až 50% obyvatel ruské národnosti.  Radikalizací části z těchto menšin může Rusko destabilizovat tyto státy Severoatlantické aliance, aniž by provedlo faktickou agresi ozbrojenými silami. Ostatně Estonsko má své zkušenosti z roku 2007. Nepokoje po odstranění památníku Rudé armády byly následovány kybernetickými útoky. Tyto útoky probíhaly velmi koordinovaně, přesně a selektivně. Byly napadeny servery estonských státních institucí velkými objemy dat převážně z ruských IP adres. Útoky směřovaly na banky, estonská média a velké společnosti. Cílem bylo narušit hospodářství země. Nejvyšší intenzity útoky dosáhly ve dnech spojených s oslavou konce války, tj. 8. a 9. května. Rusko odpovědnost samozřejmě že odmítlo.  Byla to agrese nebo ne? Byl to důvod pro aktivaci článku 5 Washingtonské smlouvy? Nemáme dnes odpověď ani na vedení hybridní války proti Ukrajině, ani proti Estonsku

Hybridní válka je něco, co je mezi námi, ale zároveň si s ní neumíme poradit. Navržená definice na počátku článku je možné vyjádření, ale vlastní provedení je tak rozmanité, že je někdy velmi těžké rozlišit, zda se jedná jen o provokaci, nebo již cílený, dobře připravený útok s cílem zničit stát.