Vrbětice

V České republice rezonuje několik výbuchů, které se udály v muničním skladu ve Vrběticích na Zlínsku. Na místo věcného řešení situace a hledání skutečného důvodu jak prvního, tak druhého výbuchu, které mají za následek dva mrtvé a mnoho materiálních škod, se rozhořel politický boj a vzájemné osočování kdo je více polticky odpovědný za současný stav. 

Největší škoda je ale na myslích místních obyvatel a na veřejném mínění. Politici se vzájemně obviňují kdo je skutečným viníkem a vůbec není debata vedena s cílem najít skutečný důvod tragédie. Policie ČR bude muset rozplést několik případů, a pokud to bude možné, najít i viníka. 

Je zřejmé, že bude nutné upřesnit možná jen výkladem zákony a nařízení vlády jak zacházet s municí a trhavinami, které jsou vyřazeny z armády, nebo je s nimi obchodováno, nebo zákony i změnit. Dnes je ale již několik zákonů, které umožňují poměrně přesně monitorovat kdo a s čím vlastně obchoduje a z municí a trhavinami zachází. Mezi základní zákony lze zařadit Zákon o střelných zbraních a střelivu č.119/2002 Sb, nebo zákon č. 61/1988 Sb. Zákon České národní rady o hornické činnosti, výbušninách a o státní báňské správě – oba v platném znění, o zahraničním obchodě s vojenským materiálem pojednává zákon č. 38/1994 Sb. a další. Vždy je přesně definováno kdo má jaké povinnosti a podle mého názoru není věcí zákonů, že došlo k tragédii ve Vrběticích, ale to jak odpovědně či iniciativně k plnění povinností jednotlivé složky přistupují. Pokud není firma pravidelně kontrolována a je jen na ní jak s municí zachází, dá se předpokládat, že dříve nebo později k nějakému selhání dojde. 

Pozornost je soustředěna na to, v jakém statutu byl Vrbětický sklad, zda to byl vojenský objekt nebo proč bylo umožněno privátním organizacím munici v tomto objektu skladovat. To ale není hlavní důvod. Objekt uvolněný armádou může být příslušnou organizací rezortu MO najímán k dalšímu využití. Otázkou je, zda VTU, s.p. byl tou správnou organizací  a zda bylo vůbec v silách tohoto státního podniku se o areál starat a řádně ho udržovat. Přesto zatím všechny informace o zákonných povinnostech ve vztahu k státnímu majetku byly pozitivní a zásadní selhání nebylo shledáno. Argument, že VTU,s.p. nekontroloval co se děje uvnitř vlastních budov je irelevantní. Vlastník bytu, který ho najímá, také nemá právo neomezeně do bytu vstupovat a nájemníkovi kontrolovat obsah skříní. Může ala za smluvních podmínek kontrolovat, zda není v bytě poškozováno zařízení. 

V tomto vztahu ale VTU, s.p. nepochybil. 

První výbuch byl nepochybně lidským selháním a to buď manažerským vedení firmy IMEX, nebo profesním samotných zaměstnanců společnosti. Bude na vyšetřovatelích  PČR, aby se pokusili zjistit, co bylo skutečným důvodem výbuchu v prvním skladu. Pro ten druhý byl výrazně „netypický“ nemám jiné vysvětlení, než že se jednalo o úmyslný trestný čin, v krajním případě o pokus o zakrytí jiné možná další trestné činnosti. Uvést do výbuchu dělostřeleckou munici (je li pravda to co je uvedeno o uložené munici v druhém vybuchlém skladu) není možné běžnou činností. Dělostřelecká munice je konstruována tak, nedošlo k výbuchu při náhodném pádu, úderu apod. Např. je zajištěna i odpovídající rezistence na výbuch nepřátelského granátu v blízkosti těchto granátů např. v palebném postavení. Tento výbuch je tedy velmi podezřelý. 

Pro další činnost by mělo platit, že musí být zajištěno, aby se v žádném případě do objektu nedostal nikdo nepovolaný. PČR – je odpovědná za řízení celé operace, bude pomáhat armáda i s využitím moderních technologií aby tomu tak nebylo. 

Zásah k odstranění následků byl veden IZS v čele s PČR. Možná, že by se dalo uvažovat o tom, proč se muselo čekat dlouhé dny na to, až vybuchne poslední poškozená munice a neprovedlo se „bombardování“ vodou s cílem aby vše proběhlo v krátkém čase. Bylo to rozhodnutí odborníků a určitě k tomu byly nějaké důvody.  Výsledkem bylo ale neúměrně dlouhé napětí mezi místními obyvateli, které vyděsil každý další samovolný nebo i tzv. řízený výbuch. 

Zásadní pro vznik krize ale vidím v nepřipravenosti krizového systému Zlínského kraje. Zákon o krizovém řízení (zákon č. 240/2000 Sb., o krizovém řízení a o změně některých zákonů - krizový zákon)

a příslušné nařízení vlády (nařízení vlády č.462/2000 Sb., k provedení § 27 odst. 8 a § 28 odst. 5 zákona č. 240/2000 Sb., o krizovém řízení a o změně některých zákonů - krizový zákon) v platném znění vůbec nemluví o tom, že se při zpracování krizových plánů nehodnotí rizika vyplývající z existence vojenského objektu či jiné ozbrojené složky státu, ale právě naopak, podle krizového zákona 

žádné takové rozdíly nejsou brány v úvahu. 

§ 14a  

(1) Krajský úřad za účelem zajištění připravenosti kraje na řešení krizových situací

a) poskytuje součinnost hasičskému záchrannému sboru kraje při zpracování krizového plánu kraje,

b) plní úkoly podle krizového plánu kraje.

§ 15

(1) Hasičský záchranný sbor kraje při přípravě na krizové situace a jejich řešení

a) organizuje součinnost mezi správními úřady a obcemi v kraji,

b) vede přehled možných zdrojů rizik a provádí analýzy ohrožení,

c) zpracovává krizový plán kraje,

a dále 

při jeho zpracování vyžaduje v nezbytném rozsahu součinnost organizačních složek státu, orgánů územních samosprávných celků, právnických osob a podnikajících fyzických osob 

a podle uvedeného nařízení vlády v § 15 je uvedeno co má onen krizový plán obsahovat.

Náležitosti krizového plánu

(1) Krizový plán se skládá ze základní části, operativní části a pomocné části.

(2) Základní část obsahuje

a) charakteristiku organizace krizového řízení,

b) přehled možných zdrojů rizik a analýzy ohrožení,

c) přehled právnických osob a podnikajících fyzických osob, které zajišťují plnění opatření vyplývajících z krizového plánu.

(3) Operativní část obsahuje

a) přehled krizových opatření a způsob zajištění jejich provedení,

.

.

e) rozpracování typových plánů na postupy pro řešení konkrétních druhů hrozících krizových situací identifikovaných v analýze ohrožení,

f) přehled plánů zpracovávaných podle zvláštních právních předpisů využitelných při řešení krizových situací.

Kdyby bylo postupováno v tomto duchu, měl by kraj připravený scénář jak chránit obyvatele okolních vesnic v podobném případě. Každému je jasné, že hlavní riziko vycházející z přítomnosti muničního skladu se vztahuje na možnost podobné situace, jak se skutečně stala. 

Krize, kterou se dnes zabývá i vláda ČR tedy vznikla nepřipraveností kraje a již v počátku liknavostí při hodnocení rizik a nezpracování typového plánu pro toto riziko. Proto lidé v okolních vesnicích nevěděli co se děje ani jak na situaci reagovat a hejtman kraje ani nepovažoval za nutné se na místo dostavit – což učinil až za několik dní jako doprovod dvou ministrů vlády. Paradoxní je, že jednou z prvních vysokých škol, které za zabývají krizovým řízením a pořád má v tomto duchu velmi dobrý zvuk je Universita Tomáše Bati ve Zlíně se svojí Fakultou logistiky a krizového řízení. 

Podstatou této krize je zásadní odpor lidí k neschopnosti systémově takový stav řešit a nevěří, že by se situace neopakovala, kdyby sami silně neprotestovali proti tomuto „neošetřenému“ riziku, a toto riziko sami ze své blízkosti neodstranili. 

Vyšetření příčin a odpovědností bude záležitostí vyšetřovatelů PČR, kteří určitě původní příčiny najdou a viníci budou potrestáni. Dovolím si ovšem tvrdit, kdyby nebyla situace tak vyhrocena jako je, jednalo by se téměř o rutinní záležitost.