Argumenty, že v armádě máme dva až tři útvary cvičené pro podobné činnosti, byly odmítány a nositelé těchto argumentů nezřídka označeni za odpůrce reformy armády. Bohužel od počátku bylo evidentní, že založený útvar bude překrývat pravomoci jiných útvarů nejenom v rezortu MO, ale i mimo rezort. Střet přišel poměrně brzy, když se tehdejší ministr obrany snažil prosadit rozhodnutí k vyslání týmů tohoto útvaru ke střežení ambasád v rizikových regionech či státech, jakým byl a je bezesporu Afghánistán. Vyhrálo ministerstvo vnitra, a kdyby nepřišly současné kruté finanční restrikce, asi by policisté střežili ambasádu v Kábulu dodnes.

Kořeny chybných rozhodnutí lze vystopovat do doby, kdy byla tato složka vyňata ze struktury Armády ČR a přímo podřízena ministrovi obrany. V zásadě to byl výsledek střetu dvou konceptů budoucího rozvoje Vojenské policie. Koncept Vojenské policie byl zákonem z roku 1992 směřován do podoby paralelní struktury Policie České republiky a odkláněl se od představ velitelů AČR.

V armádě velitelům vždy chyběl kvalitní nástroj pro řešení problémů vznikajících v jednotkách a útvarech, ale po roce 1989 i složka armády plnící úkoly, které byly v minulosti svěřovány vševojskovým jednotkám, přidělovaným týlovým svazkům. Tento zákon to neřešil a ani další novely zákona č.124/1992 Sb., tento stav nevyřešil a vojenská policie se od roku 2000 začala armádě vzdalovat, místo toho, aby se stala mimo některých vybraných částí integrální součástí armády. Významné bylo i to, že tak jak se zvyšovala odbornost policejních vyšetřovatelů, stále více se v závěrech šetření nebo preventivních opatření objevovaly závěry ukazující na přesah vojenských případů do civilní sféry. To bylo i politicky citlivé, vnímáno politickým vedením rezortu o to víc, že tato hlášení byla zasílána ministrovi obrany cestou Generálního štábu.

Protože žádné vedení rezortu MO nemělo takové kapacity, aby metodicky správně vedlo Vojenskou policii, v její historii se kupily chyby, za které je dnes Vojenská policie kritizována. Pravděpodobně i spolupráce s PČR mohla být systematičtější. Paradoxně zejména na nižších úrovních byla z praktického hlediska užitečnější, než ve „vyšších patrech“.

Prosazení výstavby Útvaru speciálních operací bylo jen vyústěním na jedné straně bezradnosti jak s Vojenskou policií zacházet, na druhé přehnané představy o tom, co je možné s Vojenskou policií dělat. A tak se zrodil SOG. Samo o sobě to, že nejenom řadoví vojáci, ale i vedení Vojenské policie a vedení rezortu ministerstva obrany snad ani neznalo správný název útvaru a v rozporu se všemi běžnými normami dnes používají zkratku anglického překladu „Special operation group“ ukazuje na to, že tento útvar začal žít svým životem.

Výsledkem bylo to, že řízení útvaru převzala skupina neformálních lídrů a vedení Vojenské policie ponechalo rozvoj jednotky, včetně jejího vybavování na nich. Musím připomenout, že podobnou historii zažilo i české letectvo, kdy neformální lídři v určitém období ovlivňovali názory v jednotkách a útvarech a v důsledku nás to stálo několik lidských životů a značné materiální škody, do doby než vedení vzdušných sil vrátilo stav do normálních kolejí. I do tohoto útvaru (ÚSO) ministerstvo obrany investovalo značné prostředky, a to nejenom do vybavení, včetně toho, co uvedl Jan Gazdík v MfD v sobotu, ale i do výcviku vojáků. Je nutné i uvést, že nebylo možné, stejně jako dnes, aby byly prováděny nákupy výzbroje v takových částkách a vedení rezortu MO o tom nevědělo. Ekonomika ministerstva obrany byla a je relativně významně centralizována a mnohem menší investice byly a jsou projednávány vedením MO.

Politováníhodná konfliktní situace, která se před časem odehrála v Afghánistánu, měla ten nejhorší závěr, který tehdejší vedení rezortu MO mohlo učinit. Rozhodnutí Útvar speciálních operací Vojenské policie rozpustit bylo další ukázkou toho, že si politické vedení rezortu a) nevědělo rady s vysoce specializovaným útvarem, který měl jen omezené možnosti použití, b) nezodpovědně hodilo za hlavu vše, co do jednotky bylo investováno, zejména tím, že vojáky rozeslalo do různých jiných struktur v rezortu, některé propustilo do civilu, c) není od věci prověřit, zda skutečně nedošlo k vyřešení konkurenčních sporů, jak se potichu v armádě diskutovalo.

Skutečně bezprostředně tak byli postiženi řadoví vojáci útvaru.

Dnešní vedení rezortu MO má nelehký úkol najít důvody podivných nákupů do Útvaru speciálních operací, a pokud došlo k trestné činnosti viníky nechat potrestat. Pokud ovšem bude terčem jen několik jednotlivců a nebude zcela zřetelně pojmenována i politická odpovědnost, vůbec není vyloučeno, že se podobná situace nebude opakovat i v budoucnosti. Ostatně případ letadel CASA, nebo nákup vozidel DINGO jsou svědectvím toho, že podobné procesy v rezortu MO probíhaly i jinde, než v Útvaru speciálních operací.

S tím souvisí i současná debata o Bílé knize. V podstatě je to dokument, který má víc politický význam, než vojenský. Ačkoli většina lidí očekávala, že Bílá kniha dá téměř detailní návod na další směřování naší armády, její skutečný význam je v politickém konsenzu jak přistupovat k jednomu ze tří základních pilířů moci státu, k bezpečnosti. A protože je povinností politické reprezentace státu věnovat se zásadním úkolům, pro které jsou občany voleni, a protože bezpečnost státu je životním zájmem každého státu, mělo by dojít k dohodě o závěrech Bílé knihy a ne soupeřit a torpédovat jakékoli možné řešení. Jinými slovy, pokud má opozice výhrady k tomu, co bylo předloženo v podobě Bílé knihy, za kritikou by měl bezprostředně následovat reálný návrh řešení.

Jen tak nebude po dalších volbách terčem další dramatická změna vstupních parametrů rozvoje armády, při čemž většinou dojde ke ztrátám na financích, které se odepisují, aniž je někdo brán k odpovědnosti (viz. Těchonín). Navrhované řešení Vojenské policie – tedy pod ministrem obrany ponechat část Vojenské policie zabývající se vyšetřováním trestné činnosti, pořádkové jednotky a jednotky zabývající se provozem v armádě zpět přepodřídit příslušným velitelstvím velitelským stupňům AČR je účelné řešení.