Blogy

ROZHOVOR Bruselský management se odtrhl od reality, což je vidět na nesouhlasných reakcích řady států vůči jeho rozhodnutím, myslí si bývalý náčelník Generálního štábu Armády ČR Jiří Šedivý, nyní pedagog Vysoké školy CEVRO Institut. Podle něj se tak děje z toho důvodu, že v Evropské unii rozhodují politici druhé až třetí kategorie. Špičkový generál také kritizuje současnou podobu dohody s Tureckem a k zastavení migrační vlny z Libye by použil vhodným způsobem námořní vojenské síly či plavidla Severoatlantické aliance.

Při volbách rakouského prezidenta se dostal Norbert Hofer z „protiuprchlické“ Svobodné strany (FPÖ) až do finále a měl velkou šanci stát se hlavou státu. Navíc výsledek nedávného prvního kola, které zcela vyřadilo kandidáty mainstreamových stran, byl podle řady médií šok. Podle exministra Alexandra Vondry o žádné překvapení nejde, ale pozornost by tomu prý měli věnovat především Němci. V zemi, kde dosud vládne Angela Merkelová, je navíc dle posledních průzkumů třetí nejsilnější stranou protimigrantská a eurokritická Alternativa pro Německo (AfD). Může v Evropě nastat bouře v podobě nástupu nových, a jak někdo říká, „nesystémových“ stran?

Já si myslím, že tyto tendence trvají už delší dobu, kdy voliči věnuji větší pozornost radikálnějším hnutím. To je zcela evidentní. Dá se říct, že lidé nejčastěji volí ze dvou cest. U nás voliči dávají přednost takovému realistickému směru, který třeba nabízí hnutí ANO, a snaží se tak víc odpoutat od tradičních politických stran, jejichž konkrétní činnost se moc nezobrazovala ve výsledcích a společnost to unavovalo. To neplatí jen u nás, ale i obecně v Evropě, a podobně to například nyní funguje i ve Spojených státech. U té druhé cesty hledají lidé ten správný směr bohužel v názorech u extremističtějích nebo někdy dokonce nacionalistických stran. To, co se děje, je jev zcela přirozený a právě na Rakousku můžeme sledovat, jak se změnil postoj lidí, kteří dříve naprosto odmítali, že by mohl být vůči uprchlíkům jiný přístup než velmi vstřícný. Dnes má řada z nich úplně odlišný názor, který vyrcholil právě v prezidentských volbách.

Jak vlastně nástupu zmíněných radikálně vyhraněných stran a hnutí s jednoduchými recepty zabránit? Nakolik mohou mainstreamové strany vstřebávat agendu „extremistů“ a sebrat jim tak vítr z plachet? Domníváte se, že otevřená náruč vůči migrantům už skončila, a to i v Německu? Přestanou liberálové i tamní křesťanští demokraté podporovat už migraci a zaujmou reálnější stanoviska?

Domnívám se, že ten nástup nesystémových stran není jen problémem migrační vlny, ta jen zrychlila proces. Tradiční politická uskupení by se především měla vrátit ke svým kořenům. Je jedno, jestli jsou liberální či více sociální, ale nemohou být nerealistická a zásadně znevýhodňovat velké segmenty společnosti, to pak vyvolává odpor. Také pak mají často problém s tím, ve snaze nedostávat se do konfliktů a zachovávat tu požadovanou korektnost, že se někdy stávají bezzubými a nejsou schopna navrhovat správná řešení. To se projevilo u celoevropského problému s migrací, kdy už lidé nemají ani strach o to, že jim někdo vezme práci, ale přímo o svoji bezpečnost. A to nedokázala většina politiků v Evropě správně identifikovat a podle toho i potom jednat. Evropa je vůbec nepřipravena na řešení jakékoliv krize, tedy i ekonomické nebo finanční. Bruselský management se odtrhl od reality, což je vidět na reakcích řady států vůči jeho mnoha rozhodnutím.

Pokud jde o migrační krizi, na balkánské trase je sice hlášen úbytek běženců, ale na druhou stranu další vlna směřuje do Itálie, kde prý už dochází ke značnému nárůstu zločinnosti. Turci stále vyhrožují zrušením smluv s EU a navíc někteří evropští politikové upozorňují i na to, že si nechávají doma syrské odborníky a do Evropy posílají lidi nevzdělané a nemocné. Myslíte si, že smlouva s Tureckem bude za takových podmínek i nadále fungovat? A co dělat, pokud jde o italskou cestu?

Je to vlastně o tom, co jsem řekl na začátku. Evropa neumí nebo nechce rešit radikálně určité potíže, tak se uchyluje k únikovým cestám, jako je smlouva s Tureckem. Vrátím se opět k bruselskému managementu. Jedná se, podle mého názoru, o politiky druhé až třetí třídy, protože ti nejlepší zůstávají doma. To se ukazuje nejen na řešení migrační krize, ale i krize ekonomické v Řecku. A proto se zas přistoupilo ke krokům, které vůbec nezaručují správné řešení. Turecko přece nechce přistoupit na návrhy Evropské unie a ta, pokud se chce tvářit, že ji jde zejména o humánní přístup k uprchlíkům, nemůže jeho politiku a praktiky akceptovat. My tady v České republice vedeme diskuse o dodržování lidských práv v Číně, ale podobný přístup Turecka v těchto záležitostech už nám nevadí? A co se týká italské či libyjské cesty, tak tam bude nutné změnit přístup. Nemůžeme nechávat utečence vylodit na evropské pevnině v Itálii či Španělsku, ale je nutné je vracet k libyjským břehům za pomoci i vojenských námořních sil nebo plavidel Severoatlantické aliance, protože v Libyi v současné době neexistuje regulérní vláda, se kterou by se dalo jednat. Ta situace se musí už vyřešit, jelikož Islámský stát zcela otevřeně prohlašuje, že jeho cílem je dnes Evropa, a tím nástrojem pro transfer jeho bojovníků je migrační vlna. Prostě dochází k tomu, co řada evropských politiků ještě vloni na počátku roku popírala.

Množí se úvahy o soužití muslimů s evropským původním obyvatelstvem a o tom, kolik běžných muslimů žijících dlouhodobě v evropských městech schvaluje teroristické útoky a pomáhají tak krýt možné hrozby, byť sami nic nepodnikají. Vždyť atentátníci z Paříže se dostali do Evropy společně s uprchlíky z Řecka a pak ve Francii našli potřebné zázemí… Jsou výsledky integrace muslimů povzbuzením k tomu, abychom z přijímání dalších migrantů strach neměli a pařížský případ je jen ojedinělou záležitostí, anebo je to právě naopak?

Ten problém je nutné posuzovat individuálně, region od regionu, stát od státu, podle toho, kolik těch migrantů tam žije, a v jakých podmínkách. Někde jsou islámské komunity klidné, například v Rakousku. V zemích, kde je jejich procento dost vysoké a nepodařilo se je integrovat, působí problémy, jako třeba ve Francii i v Belgii a nyní už i částečně v Německu a Švédsku. Ono to v budoucnu nebude lepší a ukazuje se opět selhání evropských elit, zvláště té bruselské, že nedokázaly odhadnout míru absorpce uprchlíků do Evropy. Nepochopili, kde je ta hranice únosnosti. Na to nemusí být žádné vysoké speciální vzdělání, přece musí existovat sociologické průzkumy, které popisují, kolik je společnost schopna přijmout běženců, aby se z nich pak nestala komunita, jež si bude žít svým vlastním životem. A přijímat migranty jako levnou pracovní sílu nebo proto, že Evropa stárne, je zcela scestná idea. Tak nedávejme miliardy eur na některé nesmyslné projekty a vyřešme právě tento. Připravujme sociální projekty, které budou pro mladé výhodné a pomohou jim k tomu, aby zakládali rodiny. To je přece daleko správnější cesta, než k nám integrovat lidi, kteří se obtížně asimilují, jen proto, že jsou levnou pracovní silou.

V posledních zprávách z Blízkého východu se objevily informace, že bojovníci IS opět obklíčili historický klenot Palmýru a chystají se ji získat zpět. Na druhou stranu prý americké velení připravuje se svými arabskými spojenci dobýt v Iráku Falludžu a Rusové mají pomoci syrským a kurdským silám osvobodit hlavní město IS Rakku. Domníváte se, že by mohla tato protiteroristická aliance už v letošním roce porazit islamisty ve většině oblastí Středního a Blízkého východu?

Možné to skutečně je. Otázkou zůstává, kdo bude tím hlavním nepřítelem. Do nedávné doby to byl ještě Bašár Asad, skrze něhož se tolerovaly i některé nebezpečné aktivity Islámského státu. A nebýt zásahu Ruska, které tam vytvořilo zcela jiné podmínky, tak by se tím možná ani nikdo nezabýval. Ty nové bojové koalice jsou schopné v brzké době Islámský stát porazit a mohly to už udělat dávno, kdyby se odsunula otázka Asadova diktátorství na pozdější dobu, až se vybředne z nejhorší situace. Po ukončení bojů ale musí být vhodným politickým řešením postavit do čela Sýrie takovou sílu, která ji bude schopna řídit a snažit se o její obnovu. Nesmí dojít ke stavu jako v Libyi, kde se příprava následného politického vývoje, po zlikvidování Kaddáfího, podcenila a vytvořila se tak další oblast destability.

Nedávné bratislavské konferenci GLOBSEC se zúčastnila také exministryně zahraničí USA Madeleine Albrightová, který uvedla, že Spojené státy se ve světě musí angažovat a měly by být připraveny vyvíjet aktivity, a to nejen vojenské. Výzvy na oslabení transatlantického spojenectví, či dokonce k rozpuštění NATO, které zazněly z úst vážného prezidentského kandidáta Trumpa, jsou podle ní velmi nebezpečné. A nejlépe na funkci prezidenta USA je prý připravena Hillary Clintonová. Co říci k těmto jednotlivým bodům?

Nedovolím si nějak blíže hodnotit kandidáty amerických prezidentských voleb. Oba dva mají sice rozdílnou rétoriku, ale jedno mají společné. Za jejich projevy se ukrývá znepokojení a nespokojenost s Evropou, jakým způsobem přistupuje k vlastní bezpečnosti. A to si myslí i současná politická reprezentace USA i tamní veřejnost. Evropa musí vyřešit své politické rozpory a více investovat do vlastní obrany. Trump, pokud se stane prezidentem, zmírní svoje vystupování a naopak Clintonová bude muset přitvrdit. V obou případech ale přijde tlak na to, abychom posílili svoji bezpečnost.

Na zmíněné konferenci generál Pavel také varoval, že bude jasně řečeno, kteří spojenci v NATO nedodržují předepsaná 2 procenta HDP na zbrojení. Čímž myslel i ČR. V čem naše republika konkrétně zaostává při financování své armády vzhledem k její obranyschopnosti a také k jejímu členství v NATO?

Ať se to někomu líbí nebo ne, budeme muset vybudovat pozemní armádu se všemi vševojskovými útvary a svazky, protože až tento krok skutečně vytváří hodnotu naší armády. My se musíme vrátit zpátky k modernizaci pozemních sil, s čímž souhlasí i současné vedení Generálního štábu Armády ČR. Konkrétně se musí dokončit přezbrojení brigády rychlého nasazení a zvýšit počet motorizovaných a mechanizovaných brigád. Jestliže to se nepodaří, tak naše armáda bude stále zaostávat. Já si ale stejně myslím, že nás k tomu navýšení výdajů na 2 procenta HDP donutí mezinárodní situace.

Česká veřejnost stále moc nechápe přístup Severoatlantické alinace při jejich zásazích proti IS, které nejsou zrovna radikální, jako dříve proti jiným diktátorům, kteří ale nebyli zdaleka takovou hrozbou pro demokratický svět jako IS. Co s tím dělat, aby se obrázek tohoto tradičního obranného uskupení zlepšil?

Je si třeba uvědomit, že velký počet států, a také alliance NATO, jsou už vyčerpané dřívějšími konflikty, například v Iráku a Afghánistánu, a musí si také určitou dobu odpočinout. A tuto válku proti Islámskému státu musí vybojovat tamní vlády se svými armádami. Z hlediska početního není IS tak silný, aby porazil iráckou či syrskou armáda. Je to otázka morálního stavu, schopnosti válčit, obětovat se, ale také velitelských zkušeností. Leteckou podporu mají ty státy od USA i od Ruska, takže by mohly vítězit.

Několikrát už zazněla varování, že poté, co Rakousko zpřísňuje hraniční kontroly a staví dokonce plot v Brennerském průsmysku, hrozí, že migrační vlna půjde přes Česko. To potvrzují i poslední případy ze slovenských hranic, kde celníci zranili jednu migrantku, která se pokusila se svými komplici prorazit přechod. Ministerstvo vnitra říká, že policie i armáda jsou připraveny, z druhé strany někteří vojenští analytici tvrdí, že při větším náporu nemáme šanci s našimi počty vojáků a policistů hranice ubránit. Do jaké míry se toho máme podle vás obávat?

Nemyslím si, že by nás ta hlavní vlna mohla zasáhnout, možná jen okrajově, pokud by ten proud směřoval na Insbruck a dále na Berlín. Spíše by měli zase problém Maďaři, ale i tak je potřeba se na takovou situaci připravit a v tomto smyslu si musíme uvědomit, že na to máme jen značně omezené kapacity.