Blogy

Migrační vlna narušuje vztahy mezi státy Evropy

Když v počátku migrační krize bezpečnostní komunita téměř všech států Evropy upozorňovala na možnost, že mezi migranty je řada islamistů, byli její členové umlčováni a někdy nazývaní xenofoby nebo nálepkováni jinými nehezkými názvy. Ti samí politici, kteří v počátku krize vítali imigranty s otevřenou náručí, nezřídka i na hranicích, dnes buď mlčí, nebo postupně mění rétoriku. Malá prozíravost a téměř nulová schopnost jednoduchého, selského rozumu provází Evropu jako stín. Bohužel ten stín leží v Bruselu a v metropolích evropských velmocí, jejichž představitelé příliš dbali na svoji pověst a politickou korektnost než na zjevně se negativně rozvíjející krizi. Velmi významný moment bylo prohlášení kancléřky Merkelové vítající přicházející migranty a slib neomezeného přijímání syrských uprchlíků. Proces, který nastal, se dal očekávat a také se stal. Kritika toho, že se velmi často jedná o lidi, kteří nemají s válčící Sýrií nic společného anebo že se jedná čistě o ekonomické migranty z jiných zemí, byla potlačována. Stejně vehementně bylo odmítáno, že jsou mezi běženci teroristé Islámského státu.

Hlavním problémem bylo rozhodnutí, které povolilo průchod migrantů do nitra Evropy bez odpovídající kontroly a ověřování totožnosti. Tisíce lidí zahazovali své osobní doklady, vydávali se za Syřany a buď bez evidence spočívající v pouhém sejmutí otisku prstů, nebo i s falešnými doklady případně dokonce bez jakékoli kontroly pokračovali většinou do Německa (mimo jiné německé úřady údajně nemají informace o 130 tisicích migrantů, kteří vstoupili do Německa, ale na ubytovny se nedostavili). Téměř žádný stát mimo Maďarska se nepokusil rozbíhající se krizi zastavit. A tak jak v minulém roce proud migrantů sílil, začínal proces ekonomického vyčerpávání států cílových i tranzitních a zároveň a to zejména, v cílových státech radikalizace krajních politických uskupeních. Jak pravicových, tak levicových. Přirozeně, že se k oběma křídlům stále více připojují obyčejní občané, kteří mají obavy ze špatně zvládané krize. Napětí uvnitř států se v poslední době více a více promítá i na politickou úroveň a z ní na úroveň mezinárodní. Bohužel nelze očekávat, že tok migrantů samovolně ustane, dokonce ani tehdy, kdy válka v Sýrii skončí. Dnes funguje „samonasávací efekt“, který vtahuje čím dál více migrantů do hrdla na ose Turecko—Řecko. Zastavit tento migrační tok bude velmi obtížné, téměř nemožné, protože ne všichni mají zájem na jeho zastavení a ne všichni na to mají dostatek sil. Turecko jako stát, který je cílem migrantů bezprostředně po opuštění jejich domovských států, či je na ose Afghánistán/Pákistán, Irán je jakýmsi odrazovým můstek ke skoku do Evropy. Kumulace velkého množství migrantů na území Turecka ho přirozeně vyčerpává, i když je zcela evidentní, že Turecko moc velkou péči o uprchlíky nevykazuje. Přesto dlouhodobost konfliktů na Středním východě a zároveň nekonečný boj s Kurdy, kteří bojují o jejich právo na vlastní stát, Turecku přináší nejeden problém. V poslední době po rozhodnutí prezidenta Erdogana bojovat proti teroristům (rozuměj Kurdským organizacím bojujícím za práva Kurdů), přineslo do nitra Turecka nejeden teroristický útok s následným velkým počtem obětí. Mimo to ale Turecko zcela nepochybně koketuje s Islámským státem jako – když ne spojencem – blízkým potenciálním partnerem na Středním východě. Nelze si nevšimnout, že Osmanská říše v době svého největšího rozmachu zasahovala v Evropě až pod Vídeň. Deklarovaný chalífát Islámského státu v této části Evropy kopíruje území Osmanské říše. Turecko a tzv. Islámský stát pojí sunitský islám. Do jaké míry to bude vztah pevný, není úplně jasné. Mezinárodní společenství tlačí na Turecko, aby omezilo své styky s Islámským státem a nepodporovalo ho. Především v počátečním období existence Islámského státu byla pravděpodobně podpora Turecka poměrně významná, včetně tolerování nezákonného obchodu s ropou, ze kterého IS získával velké finanční prostředky na vedení války v Sýrii i Iráku. Pozice Turecka je spojena i s jeho ambicemi posílit pozici regionální velmoci na úkor jiných států, Iránu především. Zájem Turecka omezit příliv utečenců do Evropy proto

byl a je poměrně malý. Osud utečenců v Řecku je Turecku téměř lhostejný s vědomím, že v tomto případě má „Černého Petra“ v rukou Řecko. A pro Turecko čím hůře u jeho odvěkého rivala, tím lépe pro něj. Dosud nemáme účinný lék na tuto situaci. Turecko zároveň využívá tuto krizi pro svůj tlak na EU k obnovení přístupových rozhovorů a za slib 3 mld EUR finanční pomoci je ochotno částečně omezit pohyb migrantů. Horkým tématem je i bezvízový styk Turecka a EU. Poslední dny ukazují, že od prosince minulého roku, kdy došlo k dohodě s EU, se počty běženců opět zvyšují. Naděje, které byly vkládány do námořní mise NATO v Egejském moři a to že zadržené lodě utečenců bude vracet zpět do Turecka, se nenaplnily. Jednoduše proto, že NATO politici, kteří o tom mluvili, buď neznají zásady použití ozbrojených sil začleněných do operace, nebo jen uklidňovali veřejnost. Pravdou je, že v současné době žádná mise s takovým mandátem nebyla projednána v OSN ani v NATO nebo EU. Lodě Severoatlantické aliance mohou pouze monitorovat pohyb pašeráckých člunů a informace předávat příslušným orgánům jak na straně Turecka, tak Řecka. To sice může napomoci odhalit hlavní pašerácké trasy, ale do okamžiku, kdy bude Turecko striktně postupovat proti shromažďujícím se uprchlíkům na jeho pobřeží, zatýkat pašeráky a likvidovat čluny určené k přepravě migrantů do Řecka, nebude ani tento monitoring k ničemu. Ve skutečnosti se nejedná o žádnou složitou činnost. Prostor pro přepravu přes moře není moc velký a při použití moderních technologií není žádný problém odhalit skupiny migrantů před jejich naloděním. Výsledek všech dosavadních opatření - v prvních dvou měsících letošního roku připlulo do Řecka téměř 132.000 migrantů, což je podle Úřadu vysokého komisaře OSN pro uprchlíky víc než za celou první polovinu roku loňského roku. K dokreslení obrázku turecko/řeckých vztahů - ještě není vyřešen konflikt mezi Tureckem a Řeckem, který v roce 1974 rozdělil Kypr. Turecko a Řecko do současné doby nevyřešily spory o hranice mezi řeckým a tureckým kontinentálním šelfem (hranice teritoriálních vod). Spory trvají od 60. let, jejichž podstatou jsou naleziště ropy v Egejském moři. V nedávné době došlo k řadě incidentům. V roce 1996 stály obě země na pokraji ozbrojeného konfliktu kvůli územní svrchovanosti nad neobydleným ostrůvkem v Egejském moři, v roce 2006 při srážce s tureckým letounem zahynul řecký pilot, v červnu 2009 nízkým přeletem řeckého území turecká letadla narušila záchrannou operaci, což zapříčinilo další krizi vztahů obou států.

Napětí mezi státy na migrační ose pochopitelně roste. Za pozitivní z nasazení lodí států NATO v Egejském moři můžeme považovat to, že neutralizují, jak jsem se zmínil dlouhodobě nedobré, někdy až nepřátelské vztahy mezi Tureckem a Řeckem. Řecko je ve velmi těžké situaci. V době ještě nevyřešené hospodářské krize dostává Řecko další ránu v podobě migrační krize. A nemá problémy jen na Turecko Řecké hranici. Pokud Makedonie uzavře hranici, dříve proudící davy migrantů dále do Evropy se zastaví uvnitř Řecka, což je již dnes realita. Ani vztahy mezi Řeckem a Makedonií nejsou idylické. Řecko kvůli sporům o název státu Makedonie zablokovalo vstup Makedonie do Severoatlantické aliance v roce 2008 a stejně i do Evropské unie. Makedonie má tedy co vracet Řecku za jeho nedávné „údery pod pás“. Jedním z vedlejších produktů této situace může být reorientace Řecka na Rusko, o což se již Řecko pokusilo při řešení své hospodářské krize a posílení vztahů s Čínou. Naproti tomu odklon od EU i od NATO.

Vedle problematického Řecka mají všechny státy nějaké vzájemné spory jako důsledek migrační krize. Výsledkem může být vážné narušení schopnosti vzájemné komunikace a řešení nejenom migrační krize, ale jakéhokoli případu vzájemné spolupráce. Počáteční neschopností evropských leaderů odhadnout možný rozsah migrační krize s dopady na evropskou soudržnost se ocitla Evropa na pokraji krize své vlastní soudržnosti – to z krátkodobého hlediska, z hlediska dlouhodobého - mnohem vážnějšího problému vnitřní stability a bezpečnosti.