Blogy

ROZHOVOR Legitimní a svobodné projevení názoru proti našim spojencům v Severoatlantické alianci, nebo nahrávání cizí moci, které hraničí s vlastizradou? Bývalý náčelník Generálního štábu české armády generál Jiří Šedivý v rozhovoru pro ParlamentníListy.cz vysvětlil: „Jakékoli působení k porušování spojeneckých svazků, které jsou budovány v zájmu bezpečnosti státu, a tím i narušování bezpečnosti státu, je už na hranici vlastizrady. Pokud to někdo činí ve prospěch jiné státní moci, tak je to jednoznačné“.

Co říkáte tomu, že kolem vojenského konvoje amerických jednotek, které se účastnily vojenského cvičení v Estonsku, Litvě, Lotyšsku a Polsku, hrozí v České republice protesty a demonstrace, hlavně ze strany komunistů a jejich příznivců, ti chtějí průjezd vojenských jednotek NATO dokonce blokovat.

Samozřejmě, že to je opravdu nenormální, protože větší konvoje se přes Českou republiku už v minulosti přesunovaly a takovou pozornost to nikdy neupoutalo.

Proč tedy zrovna tento přesun vyvolal takové vášně?

Je to spojeno s tím, co se děje na východní Ukrajině, to je v podtextu toho konfliktu. A zároveň i s rozhodnutím Severoatlantické aliance, a zejména Spojených států amerických, demonstrovat tím své odhodlání bránit při jakémkoli narušení integrity některého státu spojenců, tudíž to vzbuzuje větší pozornost. Jsem přesvědčen, že protesty nejsou produktem názoru české veřejnosti, ale že mnoho lidí, kteří takto agresivně vystupují proti těm třem konvojům, které se v Praze sejdou, je bezesporu ovlivňováno z Ruska, nebo lidmi, kteří jsou prorusky orientovaní.

Do protestů se nejhlasitěji zapojují stejní lidé, kteří už v minulosti bojovali proti umístění amerického radaru na území České republiky. Jsou podle vás řízeni ruskými tajnými službami nebo různými ruskými či proruskými organizacemi, které tady působí?

Myslím, že vliv ruské propagandy na Českou republiku a českou společnost je zcela evidentní. A bohužel je zřejmé, že v Čechách je skupina lidí, která na to slyší a která se spojuje s těmito organizacemi. A nemusí to být za každou cenu tajné služby. Děje se to úplně regulérně, aniž by k tomu byly potřeba ruské tajné služby. Ty samozřejmě vytipovávají lidi, které mohou použít, ale evidentní je také vliv sdělovacích prostředků, různých webových stránek, které působí na Českou republiku, těch důkazů už byla snesena řada. Každý si o tom může udělat obrázek.

Jak si vysvětlujete, že ruská propaganda u nás nachází tak vhodné podhoubí, aby tady uspěla? V dalších východních zemích – v Pobaltí nebo v Polsku tak úspěšná zjevně není, žádné nesouhlasné akce proti přítomnosti amerických jednotek tam neprobíhají.

Česká republika je dlouhodobě terčem této propagandy, je zřejmé, že Rusové se nikdy nesmířili s tím, že ztratili střední Evropu. A když se díváte do větší hloubky, Československo vždycky bylo takovým profilovým státem a spojencem Sovětského svazu, takže Rusové i z tohoto hlediska chápou, že to je prestižní. Za druhé teritorium střední Evropy je komunikačně velmi důležité. Když si vezmete v současné době případ vojenských konvojů, jdou přes Českou republiku, protože jsme komunikační teritoriální uzel. A ten chtějí mír Rusové pod neustálou kontrolou. To není otázka jen nějakých posledních dnů, tomuto tlaku je česká společnost vystavena dlouhodobě. Když jste zmínila případ radaru v Brdech, z hlediska technologického se nejednalo o žádnou extra výjimečnou záležitost, takové radary jsou rozmístěny po světě, a mají je dokonce v některých oblastech k vlastní obraně i Rusové, a nikde se z toho žádná aféra jako v České republice nedělala. Soustředěný útok způsobil, že česká společnost byla ze sedmdesáti procent proti americkému radaru protiraketové obrany v Brdech, i když většina lidí vůbec nerozuměla, o čem je vlastně řeč.

Američané uvažují o tom, že by ve východní Evropě umístili trvalou vojenskou základnu. I když se dá předpokládat, že ji budou chtít zřídit víc na východ, dovedete si představit, co by myšlenka umístit ji u nás vyvolala, když třídenní přejezd pár stovek amerických vojáků způsobil takovou hysterii?

Za prvé umístění takové základny na území České republiky by bylo z vojenského hlediska nelogické, protože ta potřeba je samozřejmě mít ji dál na východ. Takže ti, kteří nepřejí našemu spojenectví v NATO, nemusí mít obavy. Ale kdyby bylo potřeba například zabezpečit z různých důvodů přesuny vojsk přes naše území, byli bychom schopni tenhle úkol splnit. Ale v těchto záležitostech musí mnohem víc svoji roli sehrávat politická reprezentace státu, a je jedno, jestli jsou to strany koalice nebo opozice, protože otázky bezpečnosti jsou nadstranické. Za druhé je potřeba vědět, a předpokládám, že každý politik to chápe, že bezpečnost není něco, co můžete oddělit od bezpečnostního prostředí, a to se neustále zhoršuje, nejen kvůli situaci na Ukrajině. Známe, jaké jsou problémy v nejbližším okolí Evropy, takže by politická reprezentace měla udělat všechno proto, aby bezpečnost České republiky byla skutečně zajištěna. Je to nejvyšší priorita životního zájmu každého státu, a my se k tomuto zájmu chováme velmi macešsky.

Není vzhledem k chování části veřejnosti, která je možná méně početná, jen je hodně slyšet, a jejímu přístupu k našemu členství v NATO i našim závazkům vůči spojencům, ohrožena naše schopnost postavit se v případě ohrožení na obranu své vlasti?

To je s tím úzce spojeno. I když je otázkou, jak je tato skupina lidí velká, jako určitý problém se spíš ukazuje, že nejsme schopni na tuto skupinu adekvátně reagovat a ukázat, že většinový názor společnosti je jiný. Tedy alespoň doufám, že je jiný. Tato skupina může z velké části ohrozit obranyschopnost státu tím, že narušuje odhodlání většiny obyvatel k vlastní obraně, vyčleňovat na ni prostředky, podílet se na ní apod. To není jen otázka například válečných konfliktů, to je otázka, která je svázána právě s těmi politickými postoji České republiky. Znovu se vrátím k případu radaru, kdy postoj České republiky významně narušoval spojenectví a spojeneckou soudržnost a byl jedním z důvodů, proč se Spojené státy nakonec rozhodly, že ustoupí od toho konceptu, který představoval radar v Brdech, a přistoupily k jinému konceptu, který je dnes budován. Ona to není jen otázka samotného válčení, ale i toho, jak můžeme negativně ovlivňovat spojenectví a erodovat snahu Severoatlantické aliance. A to podle mne Rusové moc dobře vědí, a proto u nás takhle působí.

Jak byste posuzoval, kde končí svobodné a legitimní vyjádření názoru proti našemu členství v NATO a proti našim spojencům a kde už možná začíná vlastizrada, když takové snahy, jak jste řekl, ovlivňují naši obranyschopnost a nahrávají mocenským zájmům Ruska?

Demokracie má z tohoto pohledu poměrně omezené možnosti. Já bych řekl, že nemůžeme zabránit nějakým demonstracím, ale měli bychom být schopni zabránit fyzickému vytváření překážek k realizaci přesunů. Dokud jde o vyjádření názoru, nemůžeme dělat nějaké zásadní kroky proti. Ale pokud protesty přerostou v nějaké násilnosti, což je například i bránění průchodu státní moci, protože česká vláda rozhodla, že budou takové přesuny vojsk organizovány, měla by státní moc zasáhnout. Je jedno, jestli to bude policie nebo případně armáda. Jakékoli působení k porušování spojeneckých svazků, které jsou budovány v zájmu bezpečnosti státu, a tím i narušování bezpečnosti státu, je už na hranici vlastizrady. Pokud to někdo činí ve prospěch jiné státní moci, tak je to jednoznačné.

Co říkáte na jednání takových lidí, jako je bývalý předseda Československé strany socialistické Jiří Vyvadil, který jako senátor hlasoval pro náš vstup do NATO, dokonce mluvil o ohrožení ze strany Ruska, dneska je předsedou spolku Přátelé Ruska v České republice a organizuje skupinu Neprojdou proti konvoji našich spojenců v NATO?

Otázka zní, zda je pan Vyvadil mentálně v pořádku, nebo zda je úplatný. To by měli spíš asi posoudit psychologové a ne já. Dovolte mi pohled do historie. Češi jsou národ bratříků, českých bratří, kteří od poloviny 20. let 15. století organizovali spanilé jízdy, existují dokonce malby, obrazy, jak Čeští bratři dosáhli až Baltského moře. A my, kteří jsme v historii organizovali spanilé jízdy, abychom šířili názory českého krále a husitského hnutí, se strašně divíme tomu, že Američané použili podobný symbol k tomu, aby ukázali, že oni neodcházejí z Evropy a že se o své evropské spojence chtějí starat. To je docela zvláštní přerod českého národa.

Přitom jsme po takovém signálu volali, protože jsme se trochu obávali, že Amerika věnuje víc pozornosti jiným oblastem světa a že se z Evropy stáhla. A teď, když dala najevo, že se na ni Evropa může spolehnout, v Česku protestujeme. Myslíte si, že čeští politici udělali něco špatně? Že nedostatečně vysvětlili naše bezpečnostní zájmy a význam euroatlantického spojenectví?

Myslím, že každá jednorázová kampaň je špatná. Náš největší problém tkví v tom, že nejsme konzistentní, že nemáme trvalý postoj, který bychom trvale prosazovali, jako to dělají Poláci. Ti i v nepříjemných otázkách neuhnou a nekličkují, byť to má někdy i negativní dopady. Jsou členy NATO, jejich národní zájem je být suverénním a čitelným národem, proto se tak chovají. My někdy máme tendenci uhnout v situacích, kdy to je pro nás nepříjemné. Do té doby, kdy nás něco přímo nezasáhne, nejsme vždycky zcela jednoznační. Kdyby se politická scéna neustále a trvale tomuto problému věnovala, pak by ty výkyvy nebyly tak významné. I naše veřejnost chápe, kde je naše místo.

Nedivíte se, že část veřejnosti zůstává proruská i poté, co zazněly z Moskvy hrozivé výroky z úst ruského prezidenta Putina, že po anexi Krymu uvedl do pohotovosti i jaderné zbraně? A na to ruský velvyslanec v Kodani pohrozil, že pokud se Dánsko připojí k protiraketové obraně NATO, mohlo by Rusko vyslat své jaderné střely proti dánským lodím. Co může být horší výhružka než hrozba jadernými zbraněmi?

Je to vyhrožování, ale bylo by složité použít skutečnou vojenskou sílu, to už je opravdu akt agrese, která má vždycky nějaké dopady. My vždycky říkáme, a není to často slyšet jen z úst českých, ale i evropských politiků, že se všechno musí řešit diplomaticky, že jen diplomatické řešení může vést ke kýženému cíli. Ale diplomacie se může odehrávat v nějakém relativně rovnovážném silovém prostředí. Tam, kde má někdo absolutní nadvládu v možnostech řešit věc ozbrojenými silami, jak to Rusové předvedli na Krymu a východě Ukrajiny, má diplomacie velmi omezené možnosti a začíná fungovat až v okamžiku, kdy se silové poměry a vztahy vyřeší. Ale nemůžete diplomacií řešit situaci v okamžiku, kdy má někdo absolutní nadvládu nebo má tendenci používat vojenskou sílu k řešení sporů. To bychom si měli uvědomit. Měli bychom poslouchat, co říkají Rusové, ale měli bychom i chápat, že ne všechno, co říkají, mohou také zrealizovat.

Někteří američtí odborníci varují před tím, že jsme blíž jaderné zkáze než kdykoli dřív, protože vztahy mezi dvěma světovými velmocemi – USA a Ruskem – i jejich nejvyššími představiteli – Obamou a Putinem – jsou na bodu mrazu a že mezi nimi v současné době žádná komunikace neprobíhá. Jak by v takové chvíli mohla něco vyřešit diplomacie?

To je pravda, je to přetahování v deklaratorních vyjádřeních, kdo má větší sílu. Ale myslím, že i v Rusku, ať se nám to líbí nebo ne, existují realisté. Ten realismus vychází z toho, že si Rusové dovolili anektovat Krym, protože věděli, že proti nim nikdo nebude schopen zasáhnout, ale v žádném případě nechtějí anektovat východní Ukrajinu, pokud to samozřejmě nebude mít nějaký negativní průběh. Ale za současné situace jim stačí východní Ukrajinu destabilizovat, což učinili, a zároveň ji ovládat, což bude jejich hlavní cíl. A ten další bude ovlivňovat i Ukrajinu jako takovou. Takže si nemyslím, že by se Rusové rozhodli ozbrojenou silou anektovat východní Ukrajinu nebo celou Ukrajinu. Natolik jsou realisté, že by to neudělali. A to platí i o použití jaderných zbraní. Spíš je problém v tom, že ne úmyslným politickým rozhodnutím, ale z důvodu nějakého lidského nebo technického selhání se může stát to, čeho jsme se báli v době studené války, že dojde k odpálení nějaké rakety, která bude mít jadernou nálož. To je podle mne nyní nebezpečné.