Blogy

Nový případ použití chemických zbraní v konfliktu v Sýrii ukazuje na další eskalaci konfliktu v tomto regionu.

Samo o sobě je podivné, že by někdo v tomto citlivém období chemické zbraně použil a to proto, že je v oblasti delegace OSN, která má prověřit, zda k takovým útokům dochází a jaké je nebezpečí jejich rozšíření.  Pokud jsou záběry televize pravdivé, chemické látky uložené v plastových barelech, poházené prostředky ochrany proti chemickým zbraním ukazují na vysoký stupeň amatérismu, nebo na pokus o manipulaci veřejným míněním. I hlavní cíl – civilní obyvatelstvo je mimo vojenskou logiku. Zastrašení civilistů v této oblasti nemůže vést k odvrácení případné podpory rebelů v jejich bojových aktivitách a mimo to informace o zásilkách zbraní – 400 tun od Turecka ukazuje na to, že zdroje podpory rebelů jsou mimo území Sýrie, stejně ale i tak to platí pro Asádův režim. To připouští i některé sdělovací prostředky, včetně BBC, která si po několika posledních skandálech nedovolí nepotvrzená zjištění. Podle nich by měl medializovaný případ iniciovat přímý vstup západních států do vlastního konfliktu. USA, Velká Británie i Francie již uvedly, že za určitých okolností by do konfliktu vstoupily a postoj mění i Německo. Velmi výrazný je postoj USA prezentovaný ústy ministra zahraničních věcí J. Kerryho. V jakém rozsahu a jakými prostředky, nebylo upřesněno.

Platí i to, že tak rozsáhlý útok chemickými zbraněmi musel být dlouho připravován, a to z řady důvodů. Nejenom vlastní utajení úderu, ale opatření k vlastní ochraně útočníků musely být poměrně rozsáhlé a manipulace s otravnými látkami velmi opatrná, což by neuniklo pozornosti zpravodajských prostředků, včetně prostředků satelitního průzkumu. Mimo to se o umístění skladů většiny otravných látek vědělo, stejně tak které útvary jsou k takové bojové činnosti vycvičeny. Pokud útok provedl Assádův režim, je na místě se zeptat jak „dobře“ zpravodajci svoji práci odvedli a když dobře, proč nedošlo ke spojeneckým úderům dřív, než chemické látky Assád použil. 

Velmi obtížný úkol bylo rozšíření otravných látek v takové koncentraci, aby zasáhlo se smrtícím účinkem tak velký počet lidí.  I nad tím visí otazník i nad tím, jaké látky vlastně byly použity. Okamžitá medializace vede k pochybnostem a nabádá k opatrnosti. Neměl by se opakovat „Irák“, ale i případy útoků na tržnici v Sarajevu v letech 1994 a 1995 s řasou otevřených otázek na konci vyšetřování, které ale vždy přinesly jednostranná nekompromisní opatření proti „útočníkům“ a následně ke změně poměru sil na bojišti.

Velmi silná vyjádření, která v podstatě ovlivňují nestrannost vyšetřovatelů, mohou způsobit to, že jejich názor bude tímto ovlivněn, včetně formulování nejednoznačných závěrů, které umožní spolu se zmíněnou rétorikou spuštění válečné mašinérie.

Celý problém Sýrie spočívá v tom, že se neodehrává v relativně izolovaném prostředí, ale v době, kdy se radikalizuje celý rozsáhlý region Pákistánem počínaje, přes Irák, Palestinu, Egypt po Mali (celé území nazývané Sahel) i jižněji Nigerie. Nikdo nemá přesnou představu, co se stane v Afghánistánu či Libyi. 

Vedle rozvíjejícího se konfliktu mezi kulturami – křesťanskou a islámskou, se prohlubuje konfrontace mezi šiíty (25% islámské komunity – Irák, Irán, Ázerbájdžán, Omán a Bahrajn) a sunnity (75% světového islámu).

Není žádným tajemstvím, že se v případě syrského konfliktu upevnila osa šiítů v Sýrii, Irán, Hisballáh (Libanon). Do konfliktu pumpuje peníze sunnitská Saudská Arábie a bohužel i některé teroristické organizace.

Ale není to jen problém vlastních států tohoto regionu. Rusko, které požaduje klidnější řešení, má na svém teritoriu až 20mil obyvatel, kteří se hlásí k islámu, většinou k sunnitskému. Ruský problém je známý jako konflikt v Čečensku a Ingušsku. Pokud se nepodaří uklidnit situaci a Afghánistán nebude stabilizován – což asi nebude – pro Rusko to znamená potenciální hrozbu, rovnající se období konfliktu v Čečensku, s následnými teroristickými útoky jakými byly útok v moskevském divadle na Dubrovce v říjnu 2002, Beslanu v roce 2004, či Moskevském metru v březnu 2010 a další).

Ani Evropa není mimo dosah potenciálního požáru. Jen pro příklad uvádím některé evropské státy a rozsáhlost jejich populace islámského vyznání: Francie 8 %; Německo 3,6%; Belgie 4%; Španělsko 2,3%; Švédsko 3%; V. Británie 2,8%; Rakousko 4,1%; Nizozemí 5,8%.

Nevhodně zvolený postup a necitlivý zásah do vnitřních záležitostí islámu se dříve či později otočí proti státům západní kultury.  Neměli bychom zapomínat na „11. září“, útok na madridské vlakové nádraží nebo na útok v metru v Londýně. 

V regionu existuje dlouhodobý konflikt o území Palestiny a existenci Izraele. Stabilizačním prvkem v tomto případě je Egypt. Arabské jaro je ve svých důsledcích neúspěchem. Ani jeden stát není v situaci, kdy bychom mohli říct, že se režim změnil od diktatury k vyšší úrovni demokracie a je na cestě k sociálnímu blahobytu. Právě naopak. Všude zvýšil svůj vliv radikální islám. Zásadní pro zlom v regionu ve prospěch plného uplatnění práva šaría je Egypt. Jedná se o nejlidnatější arabský stát s obyvateli vyznávajícími islám. I přesto, že Egypt má relativně silnou střední třídu, nedaří se společnost vyvést z ekonomického útlumu, který přišel po snížení těžby ropy a plynu a po chybách v řízení ekonomiky, v zemědělství především. Stát, který se svými 85 mil obyvateli brzy dosáhne 100 mil, může očekávat velmi problematické období, pro které nebude pro stále stoupající napětí jiná cesta, než vnitřní konflikt. Jestliže ještě dnes má armáda dostatek sil potlačit nepokoje organizované Muslimským bratrstvem, dříve nebo později tuto schopnost ztratí. A to mimo jiné protože až skončí konflikt v Sýrii, těžištěm aktivit radikálů bude právě Egypt.  Příznaky existují. Zvyšuje se počet zbraní mezi obyvateli. Do Egypta proudily a proudí zbraně z Libye a objevily se nepotvrzené zprávy, že v době, kdy vládu ovládalo Muslimské bratrstvo, došlo k dalším podezřelým pohybům označeným jako možné přesuny zbraní z jiných neklidných států regionu.

Dnes není doba, kdy se moci, jako v roce 1981 chopil Husní Mubárak s následnými 30 lety diktatury. Poslední dni ukázaly, že armáda ač se zase chopila iniciativy a uvěznila presidenta Muhammada Mursího a uvažuje o rozpuštění Muslimského bratrstva jako politické strany, není tak silná, jako v minulosti. Televizní záběry ukazovaly na hodně vyrovnané síly. Příští střet bude zásadní. 

Vývoj v Egyptě je významný v tom, že Egypt je nejlidnatější arabským státem, který má zásadní význam pro udržování strategické rovnováhy v regionu po Izraelsko- arabském konfliktu a jako výsledek dohod z Camp Davidu v roce 1978 a následné Egyptsko-Izraelské mírové smlouvy podepsané v roce 1979.  Bude-li smlouva vypovězena a radikalizace v regionu bude pokračovat, pak jediným úhlavním nepřítelem bez jakéhokoli spojence – souseda bude Izrael.  A je jen otázkou času, kdy další útok bude veden přímo na něj. 

Proto jakékoli použití síly a přímý vstup do konfliktu by měl být posuzován u mnohem širšího hlediska a vždy po hodnocení jasných a nezpochybnitelných důkazů. Například přesné určení jaké otravné látky byly skutečně použity a kde jsou tedy jejich potenciální zdroje. Tomu tak dnes není. Proto by mělo harašení zbraní ustat a vyčkat na konečný závěr vyšetřovatelů OSN, kteří jsou na místě bojů.