I při zvyšování obranných rozpočtů je nutné být rozumný

I při zvyšování obranných rozpočtů je nutné být rozumný

Severoatlantická aliance od rozpadu Sovětského svazu ztrácela soudržnost. Hlavním, zcela zjevným signálem pro toto tvrzení jsou v posledních letech snižující se obranné rozpočty většiny členských států.  Není to vůbec nic nového ani neznámého. Summity NATO, které následovaly po Pražském a Bukurešťském summitu, ukazovaly na nebezpečí snižujících se rozpočtů většiny členských států NATO. Výrazně se tomuto tématu věnoval Chicagský summit NATO v roce 2012. „Smart Defense“ byl pokus jak z jedné části propad rozpočtů zastavit, z druhé části najít řešení jak udržet kapacity a schopnosti NATO na odpovídající úrovni. Podobně jako předcházející podobné projekty, ani tento nesplnil očekávání. Velká část evropských členů NATO dál redukovala své obranné rozpočty, kdy především v letech 2007 – 2015 přesunovala finance k řešení finanční a ekonomické krize. V tomto období Severoatlantická aliance stále více spoléhala na kvalitu a schopnosti ozbrojených sil USA.  Ty postupně přebíraly mnohem větší zátěž, než tomu bylo v době minulé (studené války). Z přibližně 50% podílu nákladů NATO ještě v počátku 90 let, dnes tři čtvrtě nákladů nesou Spojené státy americké. A to i v době, kdy podobně jako evropské státy NATO i USA trpěly následky krize.

Spojené státy americké mají důvody k pochybnostem o férovosti evropských spojenců. Nejenom to, že se v USA zvyšovaly výhrady k přístupu evropských partnerů k zajišťování své obrany.  Američtí spojenci zažívali rozčarování v období „boje proti terorismu“ v Afghánistánu, kdy po úvodní operaci vedené USA od roku 2001, byla účast spojenců na misi Enduring Freedom předmětem diskusí. Často byly prezentovány názory, že nejí v zájmu členů NATO být součástí mise vedené USA. Po zdlouhavých jednáních v 2003 převzalo NATO vedení mise OSN International Security Assistance Force (ISAF).  I v České republice zaznívaly názory, že své působení v misi Enduring Freedom neprodloužíme, případně že ČR v Afghánistánu zůstane jen jako člen mise ISAF. Což by nebyl tak velký problém, ale diskuse na toto téma, a to nejenom v ČR, nebyla příliš povzbudivá. Podobný průběh měla debata o účasti spojenců ve druhé válce v Perském zálivu. Již pokus USA (Velké Británie a Španělska) řešit situaci v roce 2003 v OSN byl zmařen odporem Francie a Německa. Vojenskou Operaci Irácká svoboda pak provedla tzv.“koalice ochotných“. Velká část států, které se ke koalici připojila tak učinila, až když bylo dobojováno, nebo byl jejich příspěvek jen formální. Severoatlantická aliance se jako organizace bojové mise v Iráku nezúčastnila (NATO od roku 2004 organizovalo až výcvikovou misi).

Podporu nedostaly USA ani v projektu vybudování protiraketové obrany USA na území evropských spojenců. Po nástupu do funkce presidenta Obamy byl sice koncept částečně změněn a do hry vstoupila Severoatlantická aliance, přesto jako v předchozích případech, USA nesou zásadní díl nákladů.

V roce 2011 se po odchodu USA z operace bombardování vojsk lybijského diktátora  Moamara Kadaffiho projevila slabost spojenců. Ti po čtrnácti dnech nebyly schopni pokračovat v bombardování a USA se do operace musely vrátit.   

Konec zdvořilostí

I pro USA bylo poslední období vyčerpávající a znamenalo enormní zatížení ekonomiky USA i ozbrojených sil. Nedávné rozbory schopností ozbrojených sil USA ukazují na negativní následky omezování toku financí do armády jako důsledek krize, která postihla i USA.

Po tom co vyhrál volby v USA Donald Trump a kriticky se vyjádřil na adresu NATO, začala „hysterie“. Téměř každý stát NATO ústy svých předních politiků skloňuje limit dvou procent HDP obranných výdajů jako samozřejmou povinnost a deklaruje rozhodnutí směřovat k tomuto cíli. Bohužel požadavek USA po vyvážení příspěvků do NATO kapacit byl několikrát, byť zdvořile, přednesen již v minulosti. Velmi zřetelně to řekl odcházející ministr obrany USA Robert Gates již v roce 2011, kdy uvedl, že si „nedovede představit, že by USA i nadále financovaly obranu evropských zemí“. Reakce mnohých politiků byla neurální až odmítavá a v důsledku bez pozitivního řešení.

Na rozdíl od doby administrativy presidenta Obamy, současný president Trump říká své názory velmi přímo, pro někoho až příliš. Je také nutné vzít v úvahu určitou nezkušenost presidenta Trumpa ve vysoké politice a diplomacii a jeho dosavadní životní kariéru. Podnikání je diametrálně jiné prostředí, než „oválná pracovna“. Věci se řeší přímo.  President Trump a jeho spolupracovníci časem změní svoji rétoriku a do určité míry ji přiblíží běžným zvyklostem. Nelze si ale myslet, že bude tak smířlivá, jako tomu bylo v minulosti. Hrany se obrousí. To může být náš skutečný problém do budoucnosti a může vytvořit další konfliktní situaci ve vztazích mezi USA a jeho evropskými spojenci. Pokud by se stalo, že zmírnění americké rétoriky bude signál jak se vrátit zpět k „úsporným obranným rozpočtům“, vznikne problém, který bude jen obtížně řešitelný.

Napětí kolem navyšování obranných rozpočtů by mělo být co nejdříve nahrazeno realistickým pohledem na tuto problematiku. Zásadní musí být podpora rozhodnutí, že již dříve přijaté usnesení na Summitu NATO ve Walesu v roce 2014 bude postupně naplňováno. V září budeme mít ovšem 3 leté zpoždění, protože ačkoli se všechny státy NATO shodly na postupném navyšování rozpočtů v desetiletém horizontu do výše 2% HDP, reálně se až do současné doby nic zásadního nestalo. Na druhou stranu musí být uplatněna i určitá míra chápání ekonomické reality jednotlivých států.

Bezpečnost státu není jen armáda

Bezpečnost státu není jen otázkou momentální kvality ozbrojených sil a opatření k jejich podpoře. Bezpečnost státu je dána celkovou schopností státu reagovat na bezpečnostní hrozby. Mimo jiné mezi ně patří politická a ekonomická stabilita státu. Pro ekonomicky silné státy zvýšení rozpočtů na úroveň 2 % HP nebude zásadní problém. Na druhou stranu nelze vyžadovat od států, jejichž ekonomická situace nedovoluje upřednostnit obranné výdaje před řešením zásadních ekonomických problémů, aby tento závazek bezhlavě plnily. Výsledkem může být narušení ekonomiky státu. V důsledku to téměř vždy znamená i sociální napětí, následně pak politickou nestabilitu s negativními dopady do oblasti celkové obranyschopnosti státu. Někdy jsou narušeny i spojenecké vztahy. Proto i v tomto případě je nezbytná solidarita mezi jednotlivými členy NATO. Neplatí to pro Českou republiku, ta má schopnosti závazek splnit. Ale i mezi členy NATO jsou státy, které kdyby v krátkém období výrazně zvýšily výdaje na obranu, by jako negativní následek zaznamenaly problémy v podfinancování ekonomického rozvoje. V důsledku by to mohlo znamenat, že se stát stane slabým článkem aliance.  

Česká republika patří mezi ty státy, které mají potenciál do roku 2025 své výdaje zvýšit na úroveň 2% HDP. Je ale nutné mít na paměti, že to neznamená bezhlavé utrácení za každou cenu. Všechny složky Ministerstva obrany, především Armáda musí mít jasnou a přesně ohraničenou vizi o svém dalším rozvoji. Hlavní tíhu této koncepční práce nese Armáda. Existuje dokument „Koncepce výstavby Armády České republiky 2025“. Ten ovšem neurčuje jednoznačná řešení a na rychlejší náběh rozpočtu MO ČR téměř vůbec nereflektuje. Právě proto musí být provedena jeho revize, znova posoudit, zda je „Koncepce…..“ v této podobě použitelná a zda projekty skutečně podporují požadovaný rozvoj armády. Je také nutné uvést, že téměř všechny dosavadní koncepční dokumenty uvádí, že armáda je silně podfinancovaná v hodnotě +/-  100 mld. Obrana ovšem není jen armáda. Téměř vždy se zapomíná na takovou organizaci, jakou je Správa státních hmotných rezerv. K obraně patří i schopnost státu zajistit jeho funkčnost v době krize, válečného stavu nebo stavu ohrožení státu. Investice do zařízení, zásob a dalších kapacit, které stát v mírovém stavu běžně nepotřebuje, jsou investice do budoucnosti. I když nejsou bezprostředně vidět.  Stejně to platí o obranném průmyslu České republiky. Je to velmi často zmiňovaná podmínka úspěšné bezpečnostní politiky. Realita zatím pokulhává. Obranný průmysl potřebuje stabilitu plánů vyzbrojování Ministerstva obrany a dalších ministerstev, které hrají v bezpečnosti ČR významnou roli. Nedávno přijatá strategie vyzbrojování, která vytváří vhodný rámec. Její uvedení do praxe bude poměrně složité. Hlavní druhy výzbroje (tam kde je to možné!) a produkce zásob a dalších potřeb by měla být pod kontrolou státu. To je samozřejmě dlouhý proces a bude stát také poměrně hodně peněz. Modernizace a přezbrojení armády by mělo být děláno téměř výhradně ve spolupráci s obranným průmyslem ČR. K tomu bude nezbytné provést i legislativní úpravy. 

Ubytovací kapacity, výcvikové prostory s výcvikovými zařízeními, kasárenské a logistické areály a zařízení po mnohaletém zanedbávání vyžadují značné investice. Měly by se obnovit oběžné zásoby zajišťující plynulé opravy především bojové techniky. To všechno budou také „velké peníze“. Jen jsou potřebné dvě věci. Dodržet slíbené obranné výdaje v horizontu do roku 2025 – to je úkol pro politiky, rezort ministerstva obrany s armádou podle připravené koncepce urychleně připravit, a pokud již jsou připravené, pak zahájit výběrová řízení. Zdánlivě jednoduché, v praxi složité.

A úplně na závěr. I když se zdá, že některé oblasti nemají souvislost s bezpečností státu, zajištění potravinové, energetické bezpečnosti, dostatek pitné i užitkové vody, celkově ochrana kritické infrastruktury státu a kybernetická obrana jsou témata, která by se neměla vyloučit z debaty o bezpečnosti ČR a diskuse o tom, kam nasměrovat finance v případě, že dojde ke slíbenému zvyšování do 2%HDP.