Ministr obrany Stropnický podepsal smlouvu o společném výcviku 4.brn a 10.obrněné divize Německé, ne předání do podřízenosti

Ministr obrany M. Stropnický podepsal smlouvu o společném výcviku 4.brn a 10.obrněné divize Německé, ne předání do podřízenosti.

Současné interpretace společných výcvikových aktivit 4.brn a 10. od (BW) jsou zároveň přehledem nejasnosti o strukturách NATO a úmyslně nesprávně interpretovaných informací o přičlenění 4.brn k 10. od (BW). Velká část názorů je ovlivněna články, které byly prezentovány bezprostředně po zveřejnění informace a následně i dokumentu, který je někým považován za závaznou smlouvu, někým jen za deklaraci záměru o společných výcvikových aktivit a nic víc.

Předně je potřeba uvést, že v relativně krátké historii AČR a jejího začleňování do vojenských struktur Severoatlantické aliance se nejedná o nic mimořádného. Většině občanů unikly informace o tom, že systém protivzdušné obrany NATO, do kterého je integrováno i naše nadzvukové letectvo hotovostním systémem je něco podobného. Stíhačům v době jejich ostrého startu velí středisko operačního velení (CAOC) umístěné na území Německa. Jedná se o strukturu NATO, kdy na tomto středisku pracují i čeští vojáci, přesto se jedná o podřízení našich bojových prostředků pod jinou, než českou autoritu.

V době, kdy je v pohotovosti naše protichemická jednotka z Liberce (vyčleněná z 31. pluku radiační, chemické a biologické ochrany) pro Síly rychlé reakce NATO, by v případě nasazení bylo předáno právo velet naší jednotce příslušnému veliteli nadřízeného velitelského stupně, pravděpodobně jiného státu než ČR. Každé nasazení českých jednotek, případně i útvarů v zahraničních misích je spojeno s předáním práva velet našim vojákům veliteli, který je většinou jiné národnosti než české. Ve všech případech ovšem platí, že pořád se jedná o jednotku, nebo útvar, nad kterým si ČR ponechává právo tzv. červené karty. Ta umožňuje neplnit úkoly, které by ohrozily zájmy ČR. V minulosti jsme toto právo několikrát využili.

Vstup do Severoatlantické aliance by neměl smysl, kdybychom neměli možnost kombinovat naši obranu s obranou našich spojenců. To je možné jen za předpokladu, že naše vojenské kapacity budou integrovatelné do organizačních struktur našich spojenců.  Vstup ČR do NATO nám rovněž umožnil zásadně změnit naši armádu, tedy přejít na plně profesionální armádu.  Tím ji zmenšit a zároveň snížit celkové zatížení společnosti oproti době, kdy byla armáda plná vojáků základní služby.

Předpokladem pro funkčnost aliance je i schopnost vzájemné spolupráce. Proto může platit ustanovení článku 5, ale nesmíme zapomínat ani na článek 3. Primárně ale armádu budujeme podle potřeb státu.

I když se poněkud přeceňuje unifikace zbraní a organizačních struktur (to je naše zkušenost z doby našeho členství ve Varšavské smlouvě), přesto je určitá úroveň unifikace nutná a ulehčuje spolupráci. Tento důraz je položen především na jednotky a útvary, které jsou určeny pro první fázi nasazení. Podstatné je zajistit stejné operační postupy a schopnost spolupráce štábů, velitelů všech úrovní.  Možnost spolupráce znamená minimální úroveň unifikace ale větší význam má unifikace velitelských postupů, systémů velení, včetně systémů spojení.  Důraz na schopnosti štábů vzájemně spolupracovat je dlouhodobá zkušenost z posledních téměř třiceti let. Již 1. válka v Perském zálivu ukázala na potřebu shodnosti operačních postupů v podmínkách mnohonárodní operace. Další války po roce 1996 to jen potvrdily.  Ti, kteří dnes kritizují rozhodnutí o naší „afilaci“ do 10. od (BW) to nějak přehlédli, nebo nepochopili. Asi i proto, že jsme jako Češi vždycky přišli až po válce.

Že musíme být schopni úzce spolupracovat s armádou SRN, je jen logika událostí. Z Evropy odešly sbory armád USA a Velké Británie. Francie je „přece jenom vzdálenější“.  Polsko, i když téměř 40 milionový stát, má sice poměrně velký potenciál, přesto z hlediska technologického lídra v Evropě nehraje.

Od našeho vstupu do NATO bylo učiněno několik pokusů o trvalejší začlenění našich svazků do pozemních sil našich silnějších partnerů. Po našem vstupu do NATO byla 4.brigáda rychlého nasazení  začleňována do sil rychlé reakce NATO ve struktuře obrněné divize Velké Británie. Pozdější stahování britského kontingentu pozemních sil z Německa učinil tuto afilaci zbytečnou. Mimo jiné britský „Strategic Defence and Security Review (SDSR) of 2010” (Strategická revize obrany a bezpečnosti) předpokládá stažení britských útvarů pozemních sil z území Německa.  Stahování probíhá podle plánu. V roce 2019 by neměla být armáda Velké Británie na území Německa. Integraci 4.brn zastavila i nevhodně koncipovaná Reforma AČR 2002.   

Vím, že existuje několik názorů na existenci mechanizované divize ve struktuře AČR. Původní koncept výstavby armády po roce 1993 bylo zrušení divizí a vytvoření armádních sborů (později operačních velitelství), v jejichž podřízenosti byly vševojskové brigády a brigády druhů vojsk. Především koncept vševojskových brigád byl nadčasový, bohužel Škopkova reforma jej rozbila (to proto, abychom dnes složitě sestavovali brigádní úkolová uskupení).

Po našem vstupu do NATO a jednáních o začlenění do hlavních obranných sil NATO bylo odmítnuto začleňovat do divizí nebo armádních sborů naše vševojskové brigády jako jednotlivé svazky bez odpovídající podpory. Důvody byly logické. V té době byl za optimální příspěvek do vojenské struktury NATO považován kontingent velikosti divize. Divize je i v současné době nejnižší (komplexní) vševojskový svazek, logisticky samostatný, schopný využít celou potřebnou škálu druhů vojsk. Ve většině mechanizovaných/obrněných divizích jsou i vrtulníkové útvary. Ačkoli existuje řada teorií o moderním vedení boje, je evidentní že tzv. ploché organizační struktury nelze s odpovídajícím efektem použít pro vedení intenzivní bojové činnosti. Proto se žádná z větších armád nezbavila divizní organizační struktury. Divizí se nezbavila ani polská armáda. Podpora boje samostatných brigáda je velmi komplikovaná a obtížně koordinovatelná.  (Pokud ovšem nechápeme jako vrchol vojenského umění nasazení maximálně praporu v rámci mírových operací). Tím nechci snižovat statečnost našich vojáků ve všech dosavadních nasazeních v zahraničních misích.

Proto byla k 1.10 1999 v Brně - Řečkovicích vytvořena 1. mechanizovaná divize (AČR), pod velením generála Hynka Blaška.  Ti, kteří dnes kritizují afilaci 4.brn asi neví, že tato divize byla po nezbytné přípravě velitelství a štábu certifikována jako další divize II. německo/amerického armádního sboru, kterému velel generálmajor Karl-Heinz Lather.  Česká republika tehdy tak splnila svůj závazek vůči Severoatlantické alianci.

V listopadu 2002 proběhlo v Műnsingenu a Kaiserslauternu (SRN) cvičení CANNON CLOUD 2002", které bylo tzv. certifikačním cvičením. Po vyhodnocení cvičení konstatoval nadřízený velitel JHQ Centre (Společné velitelství střed) generálporučík Götz F.E. Gliemeroth, že velitel a štáb divize je schopen pracovat podle standardu NATO v podřízenosti a sestavě velitelské struktury NATO, a že nic nebrání tomu, aby 1. mechanizovaná divize byla začleněna do Aliančních struktur (II GE/US armádního sboru) a podílela se na společných operacích. Reference byly velmi pozitivní. Stále mám názor, že pozdější rozpuštění divize bylo chybné rozhodnutí, které bude jen velmi obtížně napravitelné.  

Afilace 4.brn do 10. obrněné divize BW využily odpůrci směřování ČR k euroatlantické společnosti ke kampani velmi silně ideologicky laděné proti zájmům České republiky. Ve sdělovacích prostředcích se objevují články, které napadají běžné NATO standardy i politická rozhodnutí provedená vedením rezortu MO ČR.  Afilace k 10. od (BW) není přímé podřízení 4.brn pod tuto divizi. Vytvoří ovšem podmínky pro efektivnější výcvik brigády a další integraci našich pozemních sil do vojenských struktur NATO. Logicky to předpokládá, že bychom v případě krajní nezbytnosti v rámci této divize působili. Není to ale podmínka. Jakákoli vojenská operace NATO je připravována podle potřeby na bojišti. Také je nutné uvést, že až v okamžiku kdybychom se jako suverénní stát rozhodli 4.brn do této divize zařadit v rámci plánované bojové operace a kdy bychom předali tzv.transfer of authority, tedy naším vlastním rozhodnutím předali právo této brigádě velet, v tomto okamžiku by brigádě velel velitel 10. obrněné divize. Ale ne tak úplně, jak si představují kritici afilace 4.brn k 10. od (BW). Vojenské operace NATO jsou připravovány a řízeny mezinárodními štáby, ve kterých jsou i naši důstojníci. Vedle strategického Velitelství spojeneckých sil pro operace v Monsu (Belgie), kde je tradičně velitelem americký generál, dnes generál Curtis M. Scaparrotti, existují další mezinárodní velitelství NATO.  Za operace odpovídá Velitelství spojených sil (HQ JFC) umístěné v Brunssumu (Holandsko), dnes je velitelem italský generál Salvatore Farina.  Kdo by byl velitelem v konkrétní operaci, by bylo výsledkem plánovacího procesu vyšších štábů NATO. Snad jen dodatek, stejným procesem předání autority nad 10. od (BW) nebo nadřízeným armádním sborem by prošli i Němci. 

Povyk, který byl spuštěn z Ruska, ke kterému se přidalo i několik českých krajně levicových politiků, o našem rozhodnutí podřídit elitní brigádu německému veliteli, není na místě. Stejně není na místě přímo spojovat vypálení Lidic s tímto krokem vedení Ministerstva obrany ČR.  Pokud chceme být součástí NATO a využívat komfortu nadstandardní bezpečnosti, musíme být schopni spolupráce. Tu se naučíme jen v průběhu intenzivního společného výcviku.