Armádu České republiky čekají další těžké časy

Armádu České republiky čekají další těžké časy. Zpomalení ekonomiky zároveň znamená snížení příjmů do státní kasy a tedy i možnost rozdělit finance mezi jednotlivá ministerstva a další oprávněné organizace.

České ministerstvo obrany trpí již několikátý rok snižováním rozpočtu, což se nevyhnutelně promítá do rozpočtu AČR. Ta postupně ztrácí schopnost plnit závazky, které ČR dala spojencům. Na tom nic nemění fakt, že stále vysíláme relativně silné kontingenty do zahraničních misí, v poslední době převážně do Afghánistánu. Armáda má i jiné povinnosti než zahraniční mise (i když je naše schopnost tyto úkoly plnit velmi významná), musí armáda plnit své povinnosti i ve vztahu k teritoriu ČR.

Problémem je, že je v České republice obecně zakořeněn názor, že bezpečnost je dnes garantována Severoatlantickou aliancí a spojenci nám na zavolání pomůžou a že můžeme tedy beztrestně snižovat rozpočet pro MO/AČR . To je samozřejmě omyl.

Šetřit se musí, což je neoddiskutovatelné, ale je nutné, aby vše bylo činěno s určitým koncepčním výhledem. Další pravdou je, že vnější bezpečnost není záležitostí jen ministerstva obrany, a v řadě ohledů dokonce více, záležitostí ministerstva zahraničí. Ministr zahraničí by měl být advokátem opatření vedoucích k naplnění obranných schopností a tedy i kvality AČR. Ministr obrany pak odpovědný za praktickou realizaci požadovaných schopností.

Je ovšem také pravdou, že významnou degradací obranných rozpočtů netrpí jen Ministerstvo obrany ČR, ale i většina partnerských ministerstev ostatních států NATO. Český problém spočívá v nepříznivém vývoji, který nás již dnes dostal na jednu z nejnižších příček v pořadí států a velmi pravděpodobně budeme mezi úplně posledními. Jak se snižují rozpočty a ochota České republiky investovat do vlastní obrany, tak se snižuje i kredit republiky na mezinárodním poli. Se snižováním rozpočtů nezbytně souvisí i schopnosti armády plnit to co je její povinností.

Politická reprezentace a ti, kteří se tímto problémem chtějí seriózně zabývat, by měli znát armádní kulturu. Žádný ministr obrany, ani generál veřejně nepřizná, jaký je skutečný stav podřízené součásti. A v každém hodnocení výcvikového roku zazní podobné věty „i přes obtížné podmínky omezeného rozpočtu byly všechny úkoly výcvikového roku splněny“.

Kdyby vláda v čele se svým předsedou uvedla jaká je vlastně představa o budoucnosti AČR a přijala podobnou zásadu jako tomu udělala Velká Británie, bylo by možné na krátkou dobu výrazně snížit rozpočet a řízeně některé aktivity armády utlumit, ale po stanovené době nastartovat jejich obnovu nebo budování jiných. To se dnes neděje a neustálé téměř nic neřešící škrty vedou ke zmíněné degradaci. Téměř ukázkovým příkladem je osud Bílé knihy o obraně, kterou vláda přijala jako zásadní dokument pro rozvoj armády, aby ji krátce nato znehodnotila významnými škrty v rozpočtu MO.

Existuje řešení, které je dlouhodobě označované jako za cestu vpřed pro celou Alianci, a tou je skutečná mezinárodní spolupráce. Zatím bohužel všechny zásadní pokusy zkrachovaly a je úplně jedno jak se jim říkalo. My známe velmi dobře závazky států ke kapacitám, které měly zvýšit efektivnost financí vkládaných do armád a stejně tak i kvalitu v garantovaných projektech učiněné na „Pražském summitu NATO“ v roce 2002.

Dnes Severoatlantická Aliance připravuje pro summit v Chicagu projekt „Smart Defense“, který není nic jiného než další pokus o racionalizaci vojenských struktur NATO a jednotlivých států, ušetření peněz na rozvoj armád a samozřejmě, že zvýšení obranných kapacit. Otázkou bude, zda to členské státy NATO nepochopí jako příležitost k dalšímu snížení rozpočtů a další omezení schopností armád.

V současné době probíhá v rámci států Visegradské 4 jednání o možném podobném projektu, tedy spojit síly v budování našich ozbrojených sil, vytvoření možnosti integrace některých vybraných projektů s tím, že jeden nebo více států, budou vytvářet určité kapacity, a že recipročně jiné státy nahradí kapacity, které pro ty první musely být utlumeny. V žádném případě to není jednoduché rozhodnutí a zpravidla se týká rozhodnutí vzdát se některých kapacit, které by při selhání partnera mohly chybět. Na druhou stranu je ovšem také pravda, že se může stát, že o onu kapacitu úplně přijdeme důsledkem toho, že na ni prostě finance v rozpočtu nebudou. Příkladem je kdysi vlajková loď ČR a tou byly pasivní radarové systémy. Dnes i pro nás okrajová záležitost jenom proto, že jsme nedokázali projekt rozvíjet.

Mezi vysokými politickými i vojenskými představiteli existuje přesvědčení, že bližší spolupráce států V4 je potřebná a perspektivní, existuje ovšem i hluboká skepse a zklamání z několika zahájených projektů, které se již po krátké době ukázaly jako neživotaschopné pro rozdílné národní zájmy zúčastněných.

Podstatné je, že není téměř ve všech státech, mimo Polska odpovídající finanční stabilita vojenských rozpočtů. To způsobuje zásadní problémy nejenom v mezinárodních projektech, ale i v rozvoji ozbrojených sil daného státu. Právě pro nedostatek finančních prostředků a nestabilního rozpočtu je ve státech V4 hlavní pozornost věnována vlastním problémům, více než mezinárodním.

Přes uvedené negativní argumenty je zmiňováno několik projektů, které by bylo možné rozvinout. Jedním z nich je například vzdělávací program, při možném využití společných vzdělávacích a výcvikových institucí. To ovšem předpokládá zrušení některých neefektivních zařízení, což je považováno více za politické rozhodnutí, než za rozhodnutí odborné.

Rovněž společné zbrojní projekty jsou chápány jako možné řešení, ale je ukazováno na aspekt, který je zmiňován představiteli zbrojního průmyslu. V tomto smyslu je ukazováno na aspekt ztráty zaměstnání v místě, kde bude ukončen provoz firem z důvodu ukončení zbrojního programu, nebo ztráta „know how“ v daném oboru. Mezi poměrně frekventované názory patří i poměrně rozdílný náhled na možné společné projekty.

Základní otázky, které je nutné pro další období vyřešit státy V4 (a nejenom státy V4) :

- Jaká je závaznost rozhodnutí pro budování společných kapacit a zároveň vymahatelnost při porušení povinnosti. S tím souvisí dosažení politického konsenzu všech demokratických stran v parlamentech a z toho plynoucí dlouhodobost (problémem ovšem zůstává případná změna pol. stran v parlamentu).

- vyřešení opatření, kdy v případě objektivních důvodů nemůže druhá strana plnit své povinnosti

- úprava zákonů, v některých případech i ústavy, tedy přenesení odpovědnosti za obranu zejména vlastního území, na druhou stranu a opačně, převzetí odpovědnosti za obranu nebo použití vojsk pro plnění úkolů ve prospěch jiného státu (aniž by bylo nutné použít zdlouhavé postupy parlamentu atd.). Tento aspekt je často zmiňován v případě společné obrany vzdušného prostoru, i když dnes existuje e zkušenost s NATINADS a s nasazením v Pobaltí.

- vyřešení otázek financování, ale také podílu na případném zisku (nemusí být vždy finanční)

- kompenzace výroby nebo jiné produkce při utlumení výroby určitého zbraňového segmentu

Co považuji za potřebné provést před jakýmkoli zásadním rozhodnutím.

Definovat roli NATO (regionu) v době po Afghánistánu ale i v době ekonomické krize a nejistoty vývoje na Středním východě

Irán
Izraelsko/arabský konflikt
Turecké rozhodnutí hrát roli leadera v regionu
Změna zájmu USA o EU (snížení)
Ruská ofenzíva, která drolí vztahy států, neoputinovská éra, rozpory v realizaci proti raketové obrany

dále, při nejistotě důsledků arabských revolucí směřujících k radikalizaci islámu v celém severoafrickém regionu. Stranou nemůže zústat narůstající problém zajištění zdrojů energetických surovin

Definovat co potřebuje společenství států sdružených v NATO, co region a státy V4. Potřeba států vůbec nemusí být to samé ve vztahu k regionu a společenství států (jaké existují deficity?)

Provést analýzu stavu obranných kapacit všech států V4 , případně i jiných států ochotných spolupracovat

Dosáhnout shody postavené na podobě specifických státních zájmů

a)politických

b)vojenských

c)ekonomicko/industriálních

Při shodě (průniku) zájmů definovat systém ve kterém se bude kooperace pohybovat a ve které se budou vzájemně vyvažovat „náklady a zisky“ (tzv. win/win project)

definování potřebných projektů
po definování projektů – co podporuje, co je proti
vyřešit co je proti
stanovit závazná a vymahatelná a penalizační pravidla

Připravit vybalancované projekty (nemusí být hned vyváženy ale v dlouhodobém horizontu ano) a zajistit jejich dlouhodobé a stabilní financování

Základ je sjednocení činností, struktur a zbraňových a jiných systémů.

Návrh možných projektů pro počátek aktivit, na které se všechny, nebo alespoň některé státy V4 mohou soustředit:

- projekt „voják 21 století“

- vytvoření zóny „Gripen“ (připojení se Slovenska k ČR a Maďarsku a jednotná logistika)

- společná modernizace letištních radarových systémů, případně jejich společná akvizice

- jednotná logistika pro dopravní letadla CASA 295 (Polsko a ČR)

- sjednocení vojenského školství

- vytvoření společného akvizičního procesu

- vytvoření sítě center odborného výcviku (CoE) akreditované NATO a vzájemně podporující kapacity států V4

- optimalizace využívání výcvikových prostorů a jiných nákladných výcvikových zařízení

- jednotná modernizace, výcvik a logistická podpora bojových a transportních vrtulníků

Výčet možných společných projektů může být samozřejmě mnohem širší.

Spolupráce států V4 může přinést mnohé úspěchy, má ovšem řadu úskalí, které nemohou být překonány jen na úrovni jednotlivých ministerstev, ale vyžadují obecný politický souhlas, který nebude v budoucnosti podléhat různým tendenčním tlakům a bude po mnoho let stabilní.
Jiří Šedivý|středa 21. březen 2012