Nacistické symboly ukazují na nevšímavost okolí, bohužel i velitelů, a pokud je pravda, co je uvedeno ve sdělovacích prostředcích, nebylo to jen v jednom případě. Je nutné prověřit prvotní příčiny takového chování vojáků a nedívat se jen na ně samé a jejich bezprostřední okolí. Nestalo se snad, že benevolence velitelů, ale i lhostejnost okolí, umožnila v jiných, možná ne tolik viditelných případech další narušování zásad vojenského života? Obecně totiž platí, že podceňování i drobných problémů či nedisciplinovanosti v době výcviku v posádkách se vrací v podobě mnohem závažnějších selhání při bojovém nasazení, nebo v době extrémního zatížení vojáků. To není nic nového. Každý z velitelů, kdo studoval zkušenosti vojsk USA v době války a po válce ve Vietnamu ví, že demoralizovaná armáda v polovině 70 tých let, tedy po válce, byla transformována do současné podoby nekompromisním zavedením programu založeným na TQM a až přehnanými požadavky na disciplínu. Až po vyhrané první válce v Perském zálivu leadeři Armády USA oznámili - teprve nyní (1992 – tedy po 17 ti letech) je armáda transformována.         

Už revolta pilotů v Přerově ukázala na hlubší problém. Tím je nejasné politické zadání pro rozvoj armády a zároveň zasahování do přímého řízení armády. Příklad - před časem, v zásadě neodborným rozhodnutím bylo upřednostněno Náměšťské letiště před Přerovem. Jeden problém se znásobil dalším politickým rozhodnutím, ponechat Přerovské letiště v provozu s částí vrtulníkového letectva, které mělo být původně umístěno v Náměšti. Ve spojitosti s nesprávnou komunikací v rezortu se prohloubila nedůvěra podřízených vůči nadřízeným lhostejno, zda vojenským velitelům nebo politickému vedení. Ventilování problémů mimo formálně správné cesty, tedy cestou sdělovacích prostředků, již tehdy ukázalo na stoupající napětí v armádě, které bylo a je umocňováno nedostatkem financí a propouštěním. Jenomže pravděpodobně nebyla analýza provedena důsledně. Případ znaků na přilbách ukazuje, že vojáci, kterým právem vadilo chování svých kolegů, volili opět jinou než oficiální cestu jak na skutečnost upozornit. Pokud se o to pokusili dříve a nebyli vyslyšeni, je to důvod pro radikální řešení, protože je zřejmé, že systém nefunguje správně. Je zřejmé, že je to nezdravý jev.         

Problematická a jen obecná politická zadání vedou k prohlubování nedůvěry mezi Ministerstvem obrany a Generálním štábem. Jasně o něm mluvil ministr obrany na shromáždění hlavních funkcionářů AČR v tomto roce. V zásadě celou dobu existence ČR nebylo jasně řečeno, proti komu má být armáda budována. Zřetelným vodítkem bylo NATO, a to zejména v období našeho vstupu do NATO. NATO ale nemůže nahradit vlastní, národní rozhodnutí. Z tohoto faktu - oficiálně nemáme žádného nepřítele - musí nezbytně plynout, v současném dramatickém snižování financí, rozpor mezi těmito hlavními  složkami rezortu MO. Ministerstvo obrany sleduje politická zadání včetně redukce nákladných organizačních struktur, Generální štáb hledá řešení v celém spektru možných ohrožení, což vede ke snaze o udržení vyšších kapacit. Je to prosté, protože při selhání armády budou jako vždy označeni jako viníci generálové.  Příkladem může sloužit letectvo a L 159. Má mít armáda nákladnou výzbroj, kterou nikdy nepoužije? Je politická reprezentace připravena vyslat naše bitevníky do boje k podpoře pozemních jednotek? Pokud ano, pak musí říct, kde je onen nepřítel a armáda bude na tuto eventualitu připravena. Pokud ne, L 159 jsou luxus, který nás stojí značné finanční prostředky bez konečného efektu. K čemu má AČR dělostřelecký radiolokátor ARTHUR, když nemá druhou podstatnou část – dělostřelectvo schopné informace z radiolokátoru využít či účinně zasáhnout. Přesto je i pro tyto prostředky uplatnění – jen pro informaci - velitelé jednotek USA odmítají stáhnout bitevníky A 10 z Afghánistánu. Důvodem je to, že je stále více jasné, že nelze podporovat boj pozemních jednotek bombardováním z výšky několika kilometrů, ale že účinnější je klasická přímá podpora. I když L 159 není A 10, má jiné přednosti, pro které by stálo za to, je použít v Afganistanu místo jiných pozemních jednotek. Proč do Afghánistánu, provincie Uruzgan posílá radiolokátory ARHTUR Singapur a ne jak bylo původně plánováno ČR?         

Tak jak někdy Generální štáb supluje Ministerstvo obrany, Ministerstvo obrany zasahuje do přímého řízení Armády. Současné kumulující se problémy ukazují na chyby v počátku reformy armády. Kdyby v celém resortu Ministerstva obrany platila již v době zahájení reformy jasná, srozumitelná a realistická vize, která by respektovala tehdy oprávněné odborné výhrady Generálního štábu, i přes dramatické snižování financí by bylo jasné, kam armádu vést bez dramatických změn a nemusel se například objevit problém SOGu. SOG by asi ani nebyl vystavěn. Ani prezident Klaus by na velitelském shromáždění nemusel vytýkat jednostranný rozvoj armády. Jasný a nekompromisně vyžadovaný kariérní řád platný pro vojáky, včetně jeho navázání na místa občanských zaměstnanců, by nedovolil, nebo alespoň ztížil vytváření korupčních gangů a plukovník Procházka by pravděpodobně dávno nebyl u 4.brn, ale u jiné jednotky, kde by si určitě všiml i méně významných detailů, než jsou skandální znaky nacistických divizí na helmách jeho vojáků. Jiný velitel nesvázaný dlouhými vzájemnými vztahy by byl jistě mnohem nekompromisnější. Co platí pro poručíky, platí i pro generály a hlavní funkcionáře rezortu MO. Jenomže se zdá, že napětí se přenáší na vyšší úroveň, alespoň podle toho, co bylo uvolněno z velitelského shromáždění a z rozhodnutí ministra obrany, tj. omezit možnosti komunikovat veliteli nižších stupňů se sdělovacími prostředky. V ovzduší důvěry by byl logický opačný postup. Takhle se dá předpokládat, že dříve nebo později někdo „nejmenovaný“ cestou sdělovacích prostředků otevře další kauzu, která přispěje k celkové nervozitě v rezortu.         

Jenom společný postup oproštěný od vzájemného osočování a skrytých útoků zlepší stav AČR i v těžkých podmínkách finanční restrikce.