Lessons learned z konfliktu na Ukrajině pro českou armádu

arm. gen. (v z.) Jiří Šedivý, bývalý náčelník Generálního štábu Armády ČR Vedení Armády České republiky už delší dobu pracuje na nové verzi Koncepce rozvoje armády. Je poměrně složité najít jednoduché řešení, které by vedlo k všestranně akceptovanému názoru, jak se má armáda dále vyvíjet. Ještě před několika málo lety bylo jasné, v jakém bezpečnostním prostředí se nacházíme a jaké jsou tendence vývoje. V době nedávné se ovšem vše změnilo.

Dnes jsou patrné dva směry přicházejících hrozeb. Ta obecně známá se týká další úrovně přímé hrozby, která přichází ze strany radikálního islámu a je reprezentována organizací tzv. Islámský stát. Ten ukazuje mnohem brutálnější tvář než dosud známé formy, ačkoli al-Káida nebo Tálibán též nejsou žádné „mírumilovné organizace“, a vraždy jsou na denním pořádku. Přesto je Islámský stát něčím novým. Tato organizace se snaží chovat jako skutečný stát, a to ve všech ohledech. Jedním z prvních kroků bylo vyzbrojit své bojovníky co nejkvalitnější bojovou technikou, včetně obrněné a dělostřelectva. Ta byla z větší části ukořistěna v počátečních fázích bojů v Sýrii i Iráku. Jaké další zbraně a kolik bylo později pořízeno z černého obchodu s ropu a za peníze získané vydíráním či únosy, není úplně jasné.

Zásadním zjištěním je to, že připravovat naši armádu na válku s terorismem, jakou ji známe z Afghánistánu, je příprava na válku minulou. I teroristé totiž vědí, že proti těžkým zbraním se dá jen obtížně bojovat a pokud chtějí dlouhodobě udržet dobytá území, musí mít i oni úměrně kvalitní zbraně. Je na spojencích, jak se podaří v co nejkratším čase zbraně teroristů zničit. Především pak těžkou techniku, jako je dělostřelectvo, tanky a podobně. Nedávno se objevily i zprávy o použití chemických zbraní, i když pravděpodobně v primitivní podobě. Přesto je to velmi vážný signál.

Od roku 2014 do té doby klidná Evropa zažívá rozčarování ze situace na Krymu, ale především na východní Ukrajině. Rusko bezprecedentním způsobem anektovalo Krym a nepřijatelně promezinárodní společenství zasahovalo do konfliktu na východě Ukrajiny tím, že na stranu separatistů vysílalo své zbraně a dokonce i své vojáky. Dnes je celá řada důkazů, které to potvrzují. Díky této zkušenosti z bojů nejen s Islámským státem, ale zejména na východní Ukrajině se po určité době znovu otevřela otázka použití těžké techniky v ozbrojených konfliktech. V čem by se měla česká armáda poučit z této situace a konfliktu na Ukrajině především? Je několik témat, která by měla být diskutována. Moderní je téma hybridní války. O ní se rozvíjí celá řada teoretických úvah, některé směřují až k „hvězdným válkám“, většinou jsou však vcelku realistické. Ještě dlouho povedeme debaty, co je skutečně obsaženo v pojmu hybridní válka a co je za jeho hranicí.

Nás, jako bývalého člena Varšavské smlouvy s armádou stále ještě vybavenou velkým množstvím výzbroje sovětské provenience, by ale mělo zajímat, jak obstála technika, která je ve výzbroji ukrajinské armády a ta která byla dopravena na Ukrajinu z Ruska. Stále máme v útvarech pozemních sil, částečně i vzdušných sil mnoho techniky sovětské provenience. Není žádným tajemstvím, že mechanizované, ženijní a chemické vojsko AČR, především však 7. mechanizovaná brigáda, jsou stále vybaveny zastaralou technikou, jakou BVP ať ve verzi 1 nebo 2 bezesporu je. Řada speciální techniky je stále na podvozcích starých tanků T-55, nemodernizovaných T-72, lehkých kolových OT BRDM, MTLB (pásový podvozek pro systémy protiletadlových řízených střel).

Ani vzdušné síly AČR nemají jen tu nejmodernější techniku. Jako příklad může sloužit protiletadlový systém KUB. I když modernizovaný, jeho počátky jsou datovány do konce 50. let, do ČSLA byl zaveden v roce 1975. Vrtulníky Mi-24, nebo radarová technika je mnoho let omílaný evergreen. Přesný výčet techniky sovětské provenience lze najít na armádních webových stránkách. I když nechci srovnávat kvalitu a provozní způsobilost ukrajinské a české techniky, přece jenom právě s ohledem na diskuse o další vlně modernizace AČR bych chtěl ukázat na segment obrněné techniky.

Sovětský koncept zbraní a armádních systémů byl od počátku chybný. Na rozdíl od konceptu západních konstruktérů sovětští konstruktéři moc na lidský faktor nikdy ohled nebrali. A především obrněná technika vykazuje takové chyby, že není možné si jich nevšimnout.

Všechna dosavadní přímá střetnutí „západních“ a „východních“ zbraní vždy skončila dramatickou porážkou těch „východních“. První i druhá válka v Perském zálivu ukázala na zásadní rozdíly v kvalitě zbraní a konflikt v Čečensku pochyby potvrdil. Obě Saddámovy prohry se daly omluvit horším poměrem sil, rozdíly v pokrokovosti technologií a samozřejmě úrovní výcviku. To se týkalo i konfliktu v Čečensku, kdy i nesprávné používání především tanků vedlo k poměrně velkým ztrátám.

Střetnutí na Ukrajině bylo ovšem střetnutím přibližně stejného pojetí válčení, použitím zbraní srovnatelné úrovně a v zásadě bez podpory letectva.

Stačí si dobře prohlédnout fotografie z bojiště východní Ukrajiny. Ne jen rozstřílené tanky a obrněná vozidla, ale tanky a obrněná vozidla totálně zničená jsou velmi častým obrázkem. Věže tanků po výbuchu odlétaly i několik metrů od korby tanku, tanky ve většině případů shořely v nepředstavitelném žáru ohně. Na obou stranách byly většinou používány tanky T-64 a T-72 v různých variantách. I když ne úplně stejné konstrukce, koncepčně podobné.

Koncept sovětských tanků, ale i ostatní obrněné techniky je postaven na malých rozměrech, především na snížené siluetě. V kombinaci s relativně kvalitními pancíři a jejich sklonům se v době vzniku tohoto konceptu předpokládala vysoká efektivnost tohoto řešení. Nová generace tanků (T-64 a T-72) má kořeny již v době 60. a 70. letech, přičemž první vývojové postupy byly prováděny již v průběhu let padesátých. Tento koncept vyžadoval řadu řešení, které nebyly vždy optimální. Zejména vnitřní prostor pro osádku je natolik omezen, že obsluha nemá dostatek místa k plnění činností. To přináší v delší době bojové činnosti problém se zvyšující se únavou členů osádky, snížení pozornosti a s tím spojené chyby při obsluze tanku. Nejzásadnějším problémem je ovšem nutnost omezit počet členů osádky na tři a nabíječe nahradit automatickým nabíjecím systémem. U obou zmíněných typů tanků se částečně liší, podstatné ovšem je, že osádka „sedí“ na karuselu naplněného municí. Mimo to je ve všech možných prostorech tanku (ve věži a korbě) kolem osádky umístěna munice, která by se měla spotřebovat v počáteční fázi boje. I přes řadu opatření, které provedli sovětští a ruští konstruktéři, se nedaří dosáhnout stejné úrovně bezpečnosti, jaká je dosahována u tanků západní provenience. Tanky typu Abrams, Leopard, Challenger či Leclerk jsou sice větší, mnohem těžší, ale ve všech střetnutích s tanky T 72 vždy zvítězily s minimálními ztrátami.

V zasaženém tanku T-72 (který je v modernizované i nemodernizované verzi ve výzbroji AČR), pokud je proražen pancíř, dojde ve velkém počtu případů i k zasažení munice uvnitř tanku a pokud ta okamžitě neexploduje, dojde při následném požáru k nenávratnému zničení tanku. To, co vidíme, na obrázcích z Ukrajiny svědčí o tom, že opatření ve vývoji munice i protipožárního systému nejsou dostatečná. Osádka, která nestačí z tanku z různých důvodů vyskočit, je odsouzená ke kruté smrti. (Svědectví ruského vojáka osádky T-72 B na idnes.cz)

Nejiné obrázky vidíme v případě obrněných transportérů BVP (ale i jiných typů). Cíl snížit siluetu, snížit váhu – i proto, aby byly obrněné transportéry schopné plavby - vedl konstruktéry k mnoha kompromisům, které dnes ukazují na slabiny tohoto řešení. Máme-li možnost posoudit bojové kvality techniky, kterou je i AČR ještě dnes vyzbrojena, a v procesu modernizace AČR na závěry této analýzy reagovat, měli bychom to udělat. Je-li to možné, podle mého názoru z uvedených důvodů i důvodů všeobecné podpory provozu všech typů sovětské techniky, která ještě v naší armádě slouží, bychom se jí měli zbavit a konečně již přejít na moderní zbraně a systémy z produkce našich spojenců a českého obranného průmyslu. Prioritou by mělo být dokončení přezbrojení mechanizovaného vojska - dokončení přezbrojení 4. brigády rychlého nasazení a urychleně přejít k přezbrojování 7. mechanizované brigády. Z uvedených důvodů i proto, že se celý proces modernizace pozemních sil neúměrně prodlužuje a rozdíly v zaváděných technologiích se nebudou počítat v letech, ale v desetiletích. Souběžně by se už konečně měla provést akvizice 3D mobilních radarů. Technické detaily nejsou úplně důležité. Je ovšem potřebné v podmínkách omezeného obranného rozpočtu soustředit pozornost na ty segmenty AČR, na kterých je založena schopnost armády plnit ty nejzákladnější funkce.

Samostatnou kapitolou jsou naše modernizované tanky T-72M4 CZ. Je nezbytně nutné velmi pečlivě zhodnotit veškeré poznatky, které z konfliktu na východní Ukrajině vyplývají a protože došlo ke zničení modernizovaných tanků T-72, musí se porovnat řešení naší, ruské i ukrajinské modernizace. (Z uvedeného i jiných svědectví víme, že se na Ukrajině objevily i ruské tanky v podobné modernizaci jako T-72 M4 CZ.) Výzkumné ústavy by měly dát jasnou odpověď, zda naše modernizace splňuje soudobé požadavky na tento typ techniky a pokud tomu tak nebude, ne měli bychom, ale musíme hledat jiný typ tanku pro zavedení do AČR.