Specializace v každém směru vyžaduje skutečné zapojení se do procesu a schopnost být lídrem, nebo alespoň být v čele „spojeneckého pelotonu“. Pokud tomu tak nebude, ze specializace se stává jen projekt schopností armády soustředěný na několik vybraných oblastí. Protože nedosáhnou potřebné kvality, nemá o ně téměř nikdo zájem. Podstatné totiž je, že každý stát – do současné doby – je připraven chránit svá vojska především svými prostředky. Není to jen otázka vojenské schopnosti ale i otázka důvěry a konec konců i otázka právní odpovědnosti při selhání jednotky, velitelů nebo kapacity jiného spojeneckého státu v době operace a následně obětí na lidských životech. Žádný politik nenajde obranu při obvinění, že jednotka jiného státu svým pochybením nebo nepřipraveností způsobila, že se do mateřského státu vrátili vojáci v rakvích. Dokonce je téměř jedno, o jakou oblast specializace se jedná. Spojenci akceptují jen skutečné nadstandardní schopnosti dané specializací, které jsou zároveň zárukou, že výrazně překračují schopnosti ostatních armád.

Máme vlastní zkušenosti – naše jednotka tzv. SOGu byla velmi rychle odmítnuta pro společné operace po zjištění, že existují pochybnosti o její morální i velitelské spolehlivosti. Nepokračování ve vývoji a zdokonalování pasívního sledovacího systému Věra odsoudilo tento velmi slibný projekt k živoření. I v oblasti OPZHN čelíme tlaku ze strany silnějších spojenců, aby převzali roli lídra v Alianci. Do současné doby jsme nebyli schopni vyřešit megalomanský závazek ke vzdušné strategické přepravě, podobně ve vojenském zdravotnictví.

Specializace v naznačeném smyslu je záležitost značných investic to vědy, výzkumu a vývoje, často bez garance úspěchu. Protože Česká republika patří jako většina evropských států ke státům s relativně nízkým obranným rozpočtem a ani podpora vědy a výzkumu v civilní sféře není nijak velká, spíše se orientujeme na přebírání výsledků jiných států a na vývoj zpravidla standardních systémů.

V roce 2009 z celého obranného rozpočtu bylo vyčleněno pro oblast výzkumu a vývoje jen 507,2 mil Kč a z mimorozpočtových zdrojů z dotací fondů NATO 64,2 mil. Kč a vlastních zdrojů účastníků programů 34,3 mil. Kč.  Z celkového objemu finančních prostředků na podporu obranného výzkumu a vývoje tak připadá na účelovou podporu částka jen 383 mil. Kč a na institucionální podporu 124,2 mil. Kč. Pro laické srovnání a porozumění finanční náročnosti a zároveň našeho deficitu v přístupu k výzkumu a vědě, vezmeme v úvahu cenu jednotlivých kusů techniky  - jedno (z 90 ti) obrněné vozidlo IVECO z posledního kontraktu bude stát 43 milionů včetně radiostanice, navigačního systému a rušičky.  Příprava a montáž zmíněných radiostanic, navigačního zařízení a rušiček bude stát pro 90 vozidel 280 milionů Kč.

Je evidentní, že vyčlenění financí pro obranný výzkum a vývoj v uvedeném rozsahu není nic velevýznamného.

Na nedostatek potřebných finančních prostředků skomírá dříve opěvovaný „pasivní radar“ Věra. Určitě si vzpomenete na přehnaná vyjádření o tom, že tento unikátní systém je schopen zjistit technologie stealth. Možná že jednou by toho byl schopen, ale právě pro nepokračování intenzivního výzkumu v této oblasti, se dostal na vedlejší kolej a nestal se prostředkem, který by byl českou vlajkovou lodí, jak se ještě před několika léty tvrdilo.

Je velký otazník nad dalším rozvojem specializace ochrany proti zbraním hromadného ničení. I když jsme dnes považováni skutečně za vynikající, vybudovali jsme i Centrum odborné přípravy NATO (Center of excellence), je jasné, že výzkum v oblasti chemických zbraní  je mnohem náročnější, než se předpokládalo. Mimo to, mezinárodní komunita zabývající se hrozbami tohoto druhu stále více upozorňuje na hrozby biologickými zbraněmi. Samozřejmě, že především ze strany teroristů, ale i států, jejichž zřízení je nestabilní. Ačkoli jsme učinili závazek na Pražském summitu vztahující se i na bilogickou ochranu, výsledek je v zásadě jen obrovská investice do nemocnice v Těchoníně, kterou jsme ještě plně nedokončili, téměř chybějící program přípravy odborníků a výzkumné a vývojové laboratoře jsou již řadu let v nedokončeném stádiu.

I když máme dobré vojenské zdravotnictví, ke skutečné specializaci a podpoře operací má daleko. Polní nemocnice je vynikající, ale na vyšší úroveň nemáme finance, stejně jako na zvýšení počtu zdravotnického personálu k provádění pravidelných dlouhodobých rotací. Dokonce Ministerstvo obrany nenašlo finanční prostředky na nákup pouhých 4 kvalitních obrněných ambulancí pro odsun raněných a o možnost vyslání našich vrtulníků ve zdravotní odsunové verzi do zahraniční operace jsme se pro finanční náročnost ani nepokusili. Většina těchto vrtulníků dnes neplní svoji roli mimo jednotlivých kusů nesmyslně pomalovaných, létajících v Líních jako letecká záchranná služba.

Jednoduše, každá skutečná specializace naráží u menších států na finanční bariéry a jedinou cestou je zapojení se do mezinárodní spolupráce. I tam ovšem je potřeba financí a je veřejně známo, jak jsme se „zapojili“ do projektu strategické vzdušné přepravy NATO.  Mimoto platí mezi dobrými spojenci pravidlo vzájemné výhodnosti, ne parazitování.

Specializace jako expediční schopnost. Několik významných názorů naznačuje, že specializace armády je vlastně omezení organizačních struktur na takovou úroveň, jakou v dnešní době potřebujeme pro vysílání do tzv. zahraničních misí. Je to tedy maximálně úroveň praporu o různé organizační struktuře – něco jako obdoba kontingentu v Kosovu, nebo posílené roty o různém zaměření (od speciálních sil po jednotky logistické podpory) jako je to v případě Afghánistánu. I to je možné řešení, které má ale své důsledky. Předně ve vztahu k tomu co jsem již uvedl v jiném článku, výrazně se tím omezí další schopnosti armády, což může mít dopady například pro případ použití armády na vlastním teritoriu. Samozřejmě by nebyla potřeba řada útvarů a svazků, což je pravděpodobně koncepce strany Věcí veřejných. Jenomže to neznamená jen armádu bez tanků a dělostřelectva.

V takovém případě, pokud bude předpokládáno, že nebude nikdy bojovat jakákoli česká brigáda (protože nikdy v tomto smyslu nerozhodneme, a protože jí také nikdo pro omezené schopnosti nebude chtít – viz článek dříve) není ani potřeba dalších prvků.

CO BY ČESKÁ ARMÁDA  V TOMTO KONCEPTU NEPOTŘEBOVALA? Předně velení brigád jako prvku schopného plánovat a vést bojové akce, ale stačily by jen velitelství pro podporu výcviku malých taktických jednotek a jejich logistické zabezpečení. Jinými slovy zrušit velení 4. a 7. brigády a vytvořit pravděpodobně něco jako velení základen. Prapory určené k podpoře brigád reorganizovat na roty či baterie.

Vedle zatracovaného tankového praporu a dělostřelectva by nepotřebovala ani základnu v Jincích. K podpoře takového armády bychom nepotřebovali ani většinu ženijního vojska, tedy zrušit ženijní brigádu a základnu v Bechyni, omezené ženijní jednotky by mohly být přiřazeny k vševojskovým základnám. Zrušit protiletadlové raketové vojsko vybavené komplety KUB a zrušit posádku ve Strakonicích. Omezit počet bojových a transportních vrtulníků, konečně zavřít letiště Přerov a vrtulníkové letectvo soustředit do Náměště. Zrušit letky bitevních letounů L 159 a cvičných L 39, v provozu ponechat jen minimální počet L 159 pro výcvik pilotů nadzvukových letadel. Výcvik pilotů soustředit do Čáslavi a zrušit letiště Pardubice. Speciální síly by bylo potřeba v počtu ani ne jedné třetiny, tedy konečně zavřít posádku Prostějov a útvar přesunout do Vyškova, zrušit větší část logistické podpory – není potřeba v takovém případě většina skladů materiálu a muničních skladů, úměrná část logistických svazků a útvarů by byla nepotřebná a proto zrušena, nepotřebujeme Universitu obrany, stačí snad jen fakulta obrany přiřazená k civilní vysoké škole.  Nebyla by potřeba brněnská vojenská nemocnice.

Olomoucké štáby by mohly být přesunuty do Staré Boleslavi a být jen podporu Generálního štábu, Olomoucké objekty předány městu Olomouc.

Samozřejmě, že to ani zdaleka není vše, co souviselo s takovým konceptem.

TO VŠE NENÍ REALIZOVATELNÉ. Protože řešíme většinu věcí polovičatě, existují politické vstupy do vojensky odborných řešení. Příkladem je do nekonečna opakovaný případ letiště Přerov. Všichni vědí, že je to řešení účelové, poškozující armádu v hodnotě téměř miliardy ročně. Přesto ministr obrany Barták nedávno opět potvrdil, že armáda letiště neopustí. Jiný důvod než podpora regionálních ambicí místních politiků mít „mezinárodní“letiště neexistuje. Je sice pravda, že na počátku bylo politicky chybné a vojáky akceptované rozhodnutí o přesunutí vrtulníků do Náměště, ale po čase to byl krok nevratný a měl by být respektován i současnou garniturou. Ti samí politici totiž žehrají na vyhazování peněz armádou.

POKUD RADIKÁLNÍ ŘEŠENÍ, PAK SKUTEČNÉ A NE JEN PRO NĚKOHO A U NĚKOHO A BÝT PŘIPRAVEN NÉST NÁSLEDKY SVÝCH ROZHODNUTÍ.

Bohužel, za mnohými výroky nejsou skutečné analýzy a porovnání zkušeností. Rezort MO již jednou tento koncept zkusil. Dokonce se na krátkou dobu vytvořilo Velitelství specializovaných sil. Po krátké době byla tato část reformy zrušena jako nefunkční.

PREFEROVANÉ ŘEŠENÍ? Nic nového. Budování vyvážené vševojskové armády o účelné velikosti s několika vybranými, ale zároveň dobře podporovanými specializacemi. Pro velikost ČR jedna, možná dvě. Když už jsme se dali na OPZHN, věnujme se tomuto s plnou zodpovědností a v celé šíři. Mimochodem, to je snad jediná oblast, kde ještě můžeme hrát významnou roli. Tato specializace by měla vyrůstat na základě dobře fungující vyvážené vševojskové armády. Zdá se, že je to řešení, ke kterému se dnes přiklání většina spojenců, nejméně je pravdou, že do současné doby nikdo od udržování vševojskové armády neustoupil. A je totální pravdou, že je to koncept navrhovaný při tvorbě reformy v roce 2002 generalitou AČR a který byl odmítnutý reformním týmem vedeným náměstkem Škopkem.  Je ovšem také pravdou, že nelze neustále snižovat finance na armádu a nedělat systémová rozhodnutí, při kterých budou muset slevit ze svých požadavků i politické špičky při ochraně svých regionů či svých zájmů. Stejně to platí pro armádní elitu, která musí pochoipit že nelze na všem trvat.