V případě Armády jsou laické názory zdrojem nestability v armádě, ale je zřejmé, že i neefektivním využíváním financí. Vojáci již několik let žádají o jasné politické zadání, které umožní cílenou diskusi o struktuře armády a zároveň žádají, aby nedocházelo k politickým vstupům do probíhajících reforem, aby byla udržena stabilita prostředí, v němž procesy probíhají.

Proč potřebuje armáda jasný politický úkol? Proto, aby bylo obecně jasné, zda potřebujeme tanky, letadla, radary či rakety a také v jakých počtech, nebo proč je nepotřebujeme.

V době našeho přibližování se k NATO byly tehdejším náměstkem MO Jaromírem Novotným připravovány strategické dokumenty určující budoucí velikost armády a její strukturu. Podkladem pro tzv. ambice ČR byl návrh zpracovaný generálním štábem – finálním zpracovatelem plk. Kunešem, který říká, co bude AČR schopna vyčleňovat pro svoji obranu a samozřejmě i pro spojence. Tyto ambice jsou uváděny ve strategických dokumentech ČR v různých obměnách dodnes. Jenže jejich definice byla dána tehdejší situací, vnitropolitickou nevyjímaje. Generální štáb svým návrhem nahradil nejvyšší politické rozhodnutí, jak bude ČR prosazovat své zájmy, které byly v oblasti bezpečnosti řečeny jen hodně vágně. Proti komu by naše armáda měla konkrétně bojovat a v jakých teritoriích nebylo řečeno a není tomu ani dnes.

POTŘEBUJE ARMÁDA TANKY NEBO NE?

V nejvyšší úrovni ambic je vyslání brigádních uskupení do zahraničních operací. To ovšem představuje určité schopnosti. Politická úroveň musí (možná ani ne veřejně pokud se obáváme uvést kdo je náš potenciální nepřítel) uvést, koho vidíme jako potenciálního nepřítele, a kde s ním budeme pravděpodobně bojovat. Z této informace vyplyne, jaké organizační struktury nepřátel lze očekávat a jaká výzbroj v nich bude začleněna. Vývojové trendy jsou relativně dlouhé, především u větších celků a složitějších zbraňových systémů, proto mají obě strany relativně dost času. Současná armáda je podvědomě připravována na boj v oblasti Evropy k obraně vlastního území či Balkánu (tradičně) a Středního Východu. To představuje určitý typ výzbroje a výstroje.  Není pak možné slibovat, že pošleme naši brigádu do oblastí střední Afriky - například. Na to nejsou vojáci vycvičeni a ani vybaveni. Co se hodí do Afghánistánu, se jen hodně omezeně dá použít v Čadu např. Příkladně - Vojenská zdravotnická služba není připravena nasadit své jednotky do prostředí nemocí jako je malárie, ebola nebo jiné tropické nemoci. Jednotlivé vojáky jako pozorovatele ano, ale ne tisíce.

Složitější otázka je, jak bude případně armáda použita. Bude vůbec někdy odhodlání použít armádu ke skutečným bojům, jako to udělali polští přátelé v Iráku, nebo budeme vysílat maximálně jen malé týmy, jako tomu bylo v případě speciálních sil, 4.brn a dalších.  V první variantě musí být armáda budována vyváženě do úrovně největších uskupení, které chceme do války vyslat, v druhé zrušme vše, co přesahuje potřeby oněch malých týmů a specializovaných malých jednotek. Zůstává ovšem jeden kardinální problém a tím je schopnost účinně bránit vlastní území. Sice není dnes definováno, kdo by mohl být naším nepřítelem uprostřed Evropy, ale historie se nezastavila v roce 1989. Navíc spoléhat, že při obraně našeho území budou všichni nasazovat životy svých vojáků a my budeme vykukovat za jejich zády, je nedůstojné suverénního státu. Automaticky předpokládáme, že nás ochrání Američané, Britové nebo jiní silní spojenci, pokud by neměli jiný zájem.

Předpokládejme, že jednou budeme mít ambice skutečně bojovat, pak naše brigády musí mít takové prostředky, které jim zajistí, že je nezničí tlupa samozvaných vojáků vyzbrojená starými typy tanků T 55.  Zapomeňme ta to, že někomu do sestavy dáme brigádu chromou na obě nohy. To už v době našeho přístupu do NATO nám naši spojenci jasně a silně řekli. To nemá nic společného s velikostí, ale s funkčností.

Má -li dnes potenciální nepřítel schopnost působení na naše vojska z hloubky více než 100 km, měli bychom mít alespoň takové prostředky, které jsou schopny operovat v této hloubce – tedy elektronické, vzdušné, prostředky speciálních a průzkumných jednotek AČR (i proto měla být dávno 6.sk. spec sil ve struktuře armády). Pokud dnes mohou střílet dělostřelecké systémy potenciálního nepřítele na naši brigádu z hloubky přes 40km, měli bychom mít podobné schopnosti dělostřelectva. Jinak budou jednou naši vojáci čekat až jim „něco spadne na hlavu“ a modlit se, aby to nebyly dělostřelecké granáty. Pokud budou mít naší potenciální nepřátelé tanky, nebo jiné kanonové systémy pro přímou střelbu, měly by mít naše brigády tanky, nebo jiné kanónové systémy pro přímou střelbu (to je ta debata o tancích). Jinak naše vojáky rozstřílí negramotný junák ze starého tanku, je jedno čí dřívější výroby. A abych předešel argumentu o Pandurech a jejich výzbroji protitankovými řízenými střelami, skutečný odborník ví, že PTŘS nemůže plnohodnotně nahradit kanón. Zavedením obrněného transportéru Pandůr jsme bohudík vyřešili alespoň část kapacity brigády rychlého nasazení a je před námi stejná diskuse co bude se 7. mechanizovanou brigádou.

Paradoxně z této úvahy vychází nevýhodně lehký bitevník L 159 především pro svoji operační nekompatibilitu ale i protože brigádní uskupení nemá mimo vrtulníků ve své struktuře letectvo.

Pokud by ovšem byla vůle dokončit L 159 a prosadit ho do sestavy spojeneckých leteckého letectva, byl bych velmi rád, kdyby L 159 měly jasnou budoucnost. Za nastíněných podmínek je nejdražší projekt vyzbrojování jen vojenským aeroklubem pro létání kolem komína, jak s nadsázkou říkají sami piloti.

Podobně, i když částečně z jiných důvodů je stín nad budoucností protiletadlových raket KUB.

TEDY - BUDEME NĚKDY VÁLČIT NEBO NE? Pokud ne, zapomeňte na vše, co bylo napsáno – i když velmi schematicky – a zrušte vše co je v naší struktuře nad praporní úrovní.  Budeme sice ve světě rarita, ale na armádu můžeme vyčleňovat jen nepatrné procento HDP.  Pokud ovšem nezvítězí další extrém, tím je tzv. pře-specializovaná armáda, nebo polovičaté řešení, jehož příkladem je Přerov, letouny CASA nebo radiolokátory Artur, za současné situace v AČR nevyužitelné  Pokud se ovšem rozhodneme pro kvalitní armádu, věnujme pozornost tezím uvedeným výše.

Pokud má někdo dojem, že budeme vysílat naše vojáky jen do úkolů podobných dnešnímu Afghánistánu (to co mnozí označují jako „misi“), je na omylu. Existuje stále více potenciálních ohnisek. Není dořešen Balkán! Rusko se potýká se svými jižními teritorii, ať vlastními státy, tak sousedy. Vývoj na Středním a Blízkém Východě není dosud příznivý, nad Pákistánem je velký otazník. Stratégové by pravděpodobně jmenovali i jiné možnosti.  A protože pojem globalizace má skutečnou praktickou podobu, je možné, že obranu našeho státu budeme se spojenci organizovat 2,5 tisíce km od našich hranic, jak jsme to definovali v materiálu Generálního štábu v roce 1999. (mimochodem, i Kavkaz a přilehlé oblasti byl označen jako prostor, kterému je nutné věnovat značnou pozornost)

Zpět k začátku  - VOJÁCI SI NEMOHOU DĚLAT, CO CHTĚJÍ, ALE POLITICI JIM MUSÍ ŘÍCT, CO MUSÍ, CO MŮŽOU A CO NESMÍ DĚLAT.  V tom je jejich odpovědnost.  Žádná z demokratických parlamentních stran se této odpovědnosti nemůže zbavit, a je jedno, zda je ve vládní koalici, nebo opozici. Snad Dánský parlament by nám mohl být příkladem.

 

V omezeném rozsahu článku nelze postihnout vše, např. diskusi o nadzvukových letadlech, nebo specializované armádě, kolik stojí politické zásahy do armádních rozhodnutí, problémy v personalistice a školství atd.